Cestopis - "Cesta tam a zase zpátky"

Asi v půl desáté přijíždíme na pražské letiště. Necháváme si zabalit bágly do igelitu. Já záhy zjišťuji, že jsem si nechal zabalit i příruční zavazadlo. Proto si půjčuji nůž od vedle stojícího policisty a draze zabalený bágl musím rozřezat, odepnout malý ruksak, kde mám věci do letadla a znovu si jdu nechat zabalit krosnu do igelitu. Při odbavení zjišťuji, že mi váží bágl necelých 17 kg. Jak později zjišťuji, spoustu věci jsem si táhl zbytečně.

Odlet je stanoven na 11:45 a docela na čas odlétáme. Za necelé dvě a půl hodiny přistáváme na moskevském letišti Šeremetěvo. Vystojíme si frontu u budky s nápisem "International Transfer", kde už mají vyrovnány naše palubní lístky do dalšího letadla úhledně na židličce. Nejprve palubní lístky vydává nějaký mladý úředník, ale protože zřejmě i sami Rusové poznali, že to příliš neodsýpá, přišli mu na pomoc další dvě zaměstnankyně letiště. Ty zjistili, že tam navíc nasekal nějaké chyby a pak po několik hodin rozhlasem vyvolávali pasažéry našeho letu, aby se znovu dostavili do kanceláře k opravě palubních lístků.

Po několika desítkách minut získáváme palubní lístky i my. Naštěstí nám to příliš nevadí, protože máme dlouhých, téměř 8 hodin čas do odletu našeho letadla. Letadlo do Bangkoku nám odlétá až ve 23:45 moskevského času. Prozkoumáváme tedy zákoutí místního letištního terminálu. Zjišťujeme, že zub času již něco uhlodal i zde, ale naštěstí bylo vevnitř docela teplo. Nacházíme si tichý kout, který je téměř liduprázdný a čekáme. Průběžně pojídáme naše svačinky z domova (tedy aspoň já, protože Leoše trápí už od včerejška určitá nevolnost. Snad to brzy přejde) a pozorujeme "ruch" kolem nás. Zaujalo nás například velmi citlivé detekční zařízení při odbavování do letadel. Pípalo téměř při všem a spousta lidí se musela vyzouvat. (To ještě nevím, že na zpáteční cestě se v Moskvě budu muset zout také).

Kolem jedenácté hodiny večerní jdeme na odbavení a čekáme na vstup do letadla. Už tušíme zpoždění a nemýlíme se. Do letadla nás začínají pouštět zhruba v čas plánovaného odletu. Pak přijde na řadu ještě stříkání křídel letadla, takže odlétáme z Moskvy asi s hodinovým zpožděním.

Den č. 2 - Ne 23.1. Moskva - Bangkok ::::: foto

Let probíhá bez problému, protože sedíme u okýnka, sledujeme několik hodin před přistáním, že letíme nad pobřežím moře. Zdá se, že jsme zpoždění z Moskvy dohnali a v Bangkoku přistáváme kolem 13:00 místního času. Ještě si vystojíme frontu na imigrační kontrole, vyzvedneme zavazadlo, vyměníme na úvod nějaké peníze a vyrážíme z letiště.

Bangkok, neboli Krung Thep, jak je znám mezi Thajci, se stal hlavním městem Thajska v roce 1782 a následoval tak Thonburi, které bylo nakrátko hlavním městem po vydrancování Ayuthaya Barmánci v roce 1767. Dnes najdete v thajském infarktovém hlavním městě překvapivý počet tichých zákoutí, pokud hledáte cestu z rušných ulic. Ale ještě než uniknete, budete muset vydržet hluk, znečištění a jedny z nejhorších dopravních situací v Asii. Přidejte každoroční povodně a upocené počasí a sotva překvapí, proč si mnoho lidí okamžitě vyvinulo k tomuto místu odpor. Pod povrchem však má Bangkok opravdu co nabídnout, včetně levného ubytování, vynikajícího jídla a skvělého nočního života. Je tu spousta zajímavých míst - z hluku ulice například můžete uniknout do tichého watu (chrámu). Řeka Mae Nam Chao Phraya je v porovnání s anarchií na ulicích oázou a při plavbě kanálem skrz Thonburi uvidíte, jak nádherné khlong (kanály) byly a místy stále ještě jsou.

Přestože z domu víme, že je v Bangkoku teplota ve dne něco málo přes 30°C, teprve až opustíme klimatizované prostory bangkokského letiště plně chápeme, proč se těsně před přistáním v Bangkoku hodně lidí chodilo na záchod převléct do šortek a sandálků. Narychlo tedy činíme nejnutnější opatření a vyrážíme hledat bus č. 59. Po několika minutách dorazíme na tu správnou zastávku, chviličku počkáme a už sedíme v klimatizovaném busu, který by měl jet přes celé město i do turistického centra Bangkoku - na Thanon Khao San. Posunky se domlouváme se s průvodčí, aby nám dala vědět, až budeme mít vystoupit. Cestou sledujeme pro nás nevšední pohled na zdejší město. Nejprve je mi divné, že už jedeme několik desítek minut od letiště a "ještě tam nejsme". Pak si všimnu i toho, že jsme zatím (asi za půl hodiny jízdy) neviděli jediný semafor. Ale jak postupně zjišťujeme, semafory jsou opravdu jen na nutných místech. Pokud už jsou instalovány, pak na zvlášť rušných křižovatkách jsou navíc doplněny displayem, na němž se odpočítávají sekundy do konce aktuálně svítící barvy. Autobusem jsme se projeli dosyta, něco mezi jednou a jeden a půl hodinou. Průvodčí nám dle dohody ukazuje a my vystupujeme. Už tady poznáváme, že šestiproudová silnice s docela slušným provozem se dá přecházet i bez přechodu.

Nacházíme ubytování a vyrážíme ven. Protože chceme jet do Laosu a Kambodže a ještě nemáme víza, naší prioritou je zajištění těchto víz. Zkoušíme sehnat informace, jak se nejrychleji dostat na příslušná velvyslanectví. Protože se nám ale dostává odpovědi, že to stejně bude trvat jeden den na každé z ambasád, volíme cestu zprostředkování přes jednu z cestovek v okolí Khao San. Vyplňujeme příslušné formuláře, přikládáme fotky, pas a příslušný obnos peněz. Víza si máme vyzvednout v úterý v 18:00

Jdeme se podívat k řece, kde pozorujeme večerní ruch na řece, nějaké gekony a místní lidi. Okukujeme prodávané smažené kobylky a zkoušíme místní piva Singh a Chang. (Mimochodem jsou docela slušná, ne tak hořká jako naše piva, ale spíše sladší. Prodávají se buď v třetinkových plechovkách nebo v láhvích o obsahu 630ml. Obsah alkoholu je 6,0%, resp. 6,3%).

Ulice Khao San je plná restaurací, prodavačů suvenýrů a jídla. Různé pochoutky na špejli, kousky masa pověšené na provázku a přichycené kolíčky na prádlo, smažené nudle, ovoce různých tvarů a chutí je jen část zdejší nabídky kulinářských specialit. Ovšem pro člověka zvyklého na evropské "standardy" je zdejší hygienické zázemí trošku šokem a chvíli váhá a hledá stánek s jídlem, který se alespoň trošku blíží našim představám o zásadách manipulace s jídlem. Z počátku jsme omezujeme výběr na ty stánky, u kterých se dá říct, že kolem něj jídlo voní. Do toho se všude povalují pospávající psi.

Den č. 3 - Po 24.1. Bangkok ::::: foto

Noc byla klidná, vstáváme chvíli před osmou hodinou. Jenom jednou jsme se vzbudili, když se nám pod okny rvala skupina místních psů. Posnídali jsme ananas a pár věcí z domova a vydáváme se ven. Zaplatíme si nocleh na další den. Protože z Bangkoku chceme jet dál na sever do Chiang Mai vlakem necháváme si poradit, kterým autobusem se dostaneme na nádraží Hua Lampong. Dozvídáme se, že se tam můžeme vydat např. busem č. 53.

Než jsme ale došli na zastávku autobusu, nabídne se tuk-tuk, že nás sveze. Poprvé se setkáváme s cenou "ten bát - ten bát" (čili každý z nás dvou za 10 Bahtů). Protože jsme četli nějaké cestopisy, matně jsme věděli co to znamená. Naše domněnky se potvrzují celkem rychle. Řidič nás zaveze ne přímo před nádraží, ale kousek za roh, tedy asi o 100m dále. Tam zastaví před nějakou cestovkou. Jízdenky si prý máme koupit tam. Vevnitř nás mile přivítali (na můj vkus až příliš přívětivě), před každého postavili studenou vodu s brčkem a "co že si přejeme". Když jsme sdělili náš úmysl koupit si jízdenky na vlak do Chiang Mai, následovaly otázky, co že tam budeme dělat, jestli nechceme zajistit ubytování, nějaký výlet nebo něco podobného. Protože dál trváme na svém a chceme pouze jízdenky na vlak, nakonec nám sdělí, že jízdenky si máme koupit na nádraží. Loučíme se tedy s personálem cestovky a jdeme na nádraží.

Poprvé jsme byli aktéry "honu na turisty-zákazníky". Jak se později dovídáme, je to založeno na tom, že řidič tuk-tuku je domluven s nějakou firmou (v tomto případě cestovkou), která mu zaplatí benzín (ve formě nějakého kupónu) odměnou za to, že jí přiveze nějaké, byť potencionální, zákazníky. Lehce se takový styl obchodu dá poznat podle ceny 10 B za osobu.

Na nádraží zjišťujeme, že se zde dají jízdenky koupit zcela bez problémů. Dokonce se nám nabízí pár lidí, že nám poradí. Jsme ale po předchozí zkušenosti docela nedůvěřiví a jejich služby odmítáme. Domlouváme se, že pojedeme zítra vlakem ve 21:30 do Chiang Mai. Jízdenky si ovšem zatím raději nekupujeme, protože nemáme jistotu, že víza opravdu budou.

Když už jsme u nádraží, díváme se do mapy, co je zde blízko za nějakou památku. Vybíráme si Wat Traimit - známý mezi cizinci jako Wat of Golden Buddha. Přestože to není od nádraží příliš daleko, chvíli tento wat hledáme. Nějak nám to ovšem nevadí, protože objevujeme spoustu zajímavých věcí. Tak například jdeme ulicí, kde jsou samé obchody se šicími stroji. Výrazně převažuje značka Singer. Zahneme za roh a jdeme ulicí s prodejnami kachen. Tak objevujeme ulici se sekačkami, motory a čerpadly, ulici s rakvemi, železářstvím a nakonec i ulici, kde je chrám se zlatým Buddhou.

Zde začíná naše putování po asijských chrámech. Chrámy jsou krásné, pěkně zdobené, některé monumentální. Ovšem postupně naše nadšení upadalo a protože nejsme nijak architektonicky založeni, po 14 dnech našeho pobytu už nám přijdou skoro všechny stejné a vybíráme si jen ty, které nás nějakým způsobem zaujmou.

Když odcházíme z Wat Traimit, zastavujeme se u vedlejší školy. Při odchodu nás zastaví tuk-tuk a nabízí svezení za památkami Bangkoku. Cena je zhruba "ten bát - ten bát" - tedy ve skutečnosti 30 B pro 2 lidi ke 3 chrámům. Nejprve jedeme ke zlaté hoře Wat Saket (?). Snad více než chrám samotný nás zaujme nádherný výhled na město. Pak se ještě podíváme do vedlejšího chrámového komplexu. Když se vrátíme k našemu tuk-tukáři, už na nás vytahuje kulišárnu: Odveze ná ke sponzorovi - výrobci obleků. Pak že pojedeme k dalšímu chrámu. Nakonec nám říká, že když u jeho sponzora vydržíme 10-15 minut, dostane lístek na benzín zdarma. Nakonec tedy jedeme. V obchodě s obleky hrajeme komedii. Po chvíli se snažíme všemožně vykroutit z nabízených obleků na míru. Leoš se vytratil již po chvíli. Já už jsem měl na ramenou pověšeny i dvě odmotané látky z mohutných rolí, ale se slovy "I will come back tomorrow" prchám z obchodu i já.

Jdeme k našemu tuk-tukáři a s jistotou, že jedeme k dalšímu chrámu nasedáme. Řidič ale říká, že k watu se nepojede, že jedeme ještě k dalšímu sponzorovi. Po této zkušenosti to odmítáme a po chvíli dohadování se s evidentně nevrlým řidičem tuk-tuku loučíme a jdeme dál pěšky.

Po cestě nacházíme ulici s autoopravnami a o kus dál mohutný trh s elektronikou a audio a video technikou. Byly to tři docela dlouhé ulice se stánky, které měly docela podobný sortiment. Od kalkulačky, přes autorádia, kazeťáky, reproduktory, videa, DVD přehrávače, počítače, opraváře eletroniky, kteří seděli na ulici a pájeli desky opravovaných přístrojů přímo před zraky kolemjdoucích až po výkonné repro-soustavy a profesionální audio-zesilovače.

Jdeme cestou ke královskému paláci. Protože se ale o kousek mineme, přijdeme k vedlejšímu chrámovému komplexu Wat Pho. Jedná se o nejstarší chrám v Thajsku a na úvod to není vůbec špatné. Samozřejmě největším zážitkem je chrám s ležícím Buddhou. Impozantní 46m dlouhá a zhruba 12m vysoká socha vyplňuje veškerý prostor uvnitř jednoho z chrámů. Již jen chodidla Buddhy vykládaná perletí hovoří za vše.

Od tohoto chrámu se jdeme podívat k řece na západ slunce u Wat Arun. To je 82m vysoká phrang (khmérská věž). Nejlepší výhled je na tento chrám prý z našeho břehu řeky, náležitě toho tedy využíváme.

Protože jsme po celém dnu náležitě unaveni, jdeme domů. Máme to něco přes kilometr, takže žádný spěch a pozorujeme ulice. V této části města (vedle královského paláce) posedává v podvečer na chodníku spousta prodavačů čehokoli. Převažují odznáčky, staré peníze a veškerá veteš. Každy prodavač si rozloží kus hadru na chodník, vyloží na něj veškerý svůj sortiment a sedne si k němu na bobek. Proto se kolem těchto "obchůdků" musíte prodírat zvlášť opatrně, abyste někomu nešlápli "do krámu".

Před jedním ze skutečných obchodů se zastavujeme a díváme se, co že se to tady prodává. Majitel, asi šedesátiletý Thajec nás uvidí a dává nám ochutnat. Jsou to krevety. Protože umí docela slušně anglicky, dává se s námi do řeči a vede nás k sobě do obchodu. Dává nám téměř půlhodinovou přednášku o své rodině a o rodině thajského panovníka. Všechno má podloženo fotografiemi a následně po výkladu nás nechává hádat, který že z dětí na fotografii je on a podobné zapeklité otázky :-) Nakonec se spolu fotíme, ještě si píšeme jeho adresu, dostáváme každý mandarinku a protože jeho rodina peče i různé pochoutky, zkoušíme jejich "babana cake". Když se jej snažíme opravit, že je to "banana cake", trvá na svém. Takže to byl "babana cake", mimochodem docela dobrý. Po srdečném rozloučení jdeme dál. Opravdu velmi příjemný člověk.

Den č. 4 - Út 25.1. Bangkok ::::: foto

Ráno se zastavujeme v přízemí naší ubytovny na internetu. Když napíšeme všechny zprávy domů, jdeme ke královskému paláci. Kousek před příchodem ke královskému paláci se k nám v parčíku přilepí krmiči holubů. Bohužel nic zlého netuše ne nechávám nachytat. Krmiči (asi 4) mi do rukou jeden přes druhého sypou směs zrní z malých balíčků. Holubi jsou všude kolem, asi sedm mi jich sedí na rukou. Když už i sami krmiči uznají, že toho bylo dost, začne účtování. A věřte, že si neřeknou o malou částku. Něco jim sice dávám, ale zdaleka ne tolik, co po mně chtějí.

Po pár minutách se dostáváme k paláci. Jak nám ale říká náhodný kolemjdoucí, královský palác je dopoledne zavřený. Otevřeno bude až od 13:00. Do té doby se prý máme jít podívat na čtyři jiné chrámy a poté se vrátíme. Mezitím ještě stíháme vyfotit muzeum kanónů před ministerstvem obrany a už nám náš rádce zastavil kolemjedoucího tuk-tuka. Řidiči vysvětlil cestu, kam se chceme dostat. Nakonec ovšem vyslovil magické slova "ten bát - ten bát". Tušíme podezření, ale jedeme. Nakonec jsme viděli černého Buddhu, velkého stojícího Buddhu, mramorový chrám, ale mezitím jsme byli 2x v obchodě s obleky a jednou v turistické agentuře. Když se vracíme k tuk-tuku od posledního chrámu, řidič tam není. Chvilku se kolem rozhlížíme, ale nečekáme a jdeme směrem ke královskému paláci pěšky. Je to asi něco přes kilometr a protože jsme se celý den vozili, nedělá nám to žádný problém...

Když přijdeme k paláci, dozvídáme se, že je zavřeno po celý cen kvůli nějakému náboženskému svátku. Před královským palácem vidíme toho samého člověka, který nám ráno tak poradil a zastavil tuk-tuk. Právě vysvětluje dalším obětem, že je výhodnější se podívat po nějakých jiných památkách. Dochází nám, že ani tenhle "náhodný" dobrodinec nebyla náhoda.

Obcházíme tedy královský palác a jdeme k řece. Na jednom z přístavišť obhlížíme provoz na řece. Na jednu z dopravních lodí nasedáme a jedeme směrem na jih. Tyto lodní busy jsou značeny vlajkami, které označují, jak rychlá daná loď je (rychlejší znamená, že nezastavuje na všech zastávkách). Nejpomalejší je loď bez vlajky, rychlejší je oranžová a nejrychlejší žlutá. Vystupujeme až na konečné zastávce (S-3). Tam se rozhlížíme, fotíme jeden chrám, okouníme před školou, pozorujeme předvolební agitku a nakonec jdeme do jednoho supermarketu. Děláme ohromný nákup: jogurtový nápoj a pivo. U pokladny je nám však pivo zabaveno, přestože nám každému už 18 dávno bylo. Pokladní s úsměvem ukazuje na cedulku u pokladny, na které stojí, že alkohol se smí prodávat pouze od rána do 14:00 a pak až od 17:00 do večera. Máme smůlu, ukecat se nenechala. V supermarkter jsme hledali nějaké WC, ale bezvýsledně....

Jdeme zpět k přístavišti, sedáme na oranžovou loď a jedeme přes celé město až na konečnou (zastávka značená N-30). Tam okamžitě přeskakujeme zase zpět a jedeme domů. Cestu lodí doporučuji, protože je do docela levná záležitost a člověk vidí spoustu zajímavých věcí. Kolem centra jsou to mrakodrapy, krásné hotely a na severu se okolí trošku změní a je vidět, že loď zavítala na předměstí.

Protože už se blíží 18. hodina, jdeme si pro víza. Zkoušíme se stavit v cestovce asi v 17:45, ale ještě tam naše pasy nejsou. Musíme si počkat až do osmnácté hodiny, kde je skutečně přivezli. Následuje přesun na ubytovnu pro bágly, očista, večeře a vyrážíme na nádraží Hua Lampong. Nabízí se nám tuk-tuk, a my jeho služeb využíváme. Na nádraží si kupujeme jízdenky na vlak 21:30 do Chiang Mai. Bereme spací vůz a protože už nejsou žádná dvě lůžka nad sebou volná, bereme dvě horní naproti sebe přes uličku. Čekáme na vlak v pohodlných křesílkách v klimatizované hale nádraží. Půl hodinky před odjezdem jdeme do vlaku. Bez problémů nacházíme náš vagón i naše postýlky.

Celý vagón je klimatizovaný, pro případ výpadku klimatizace jsou vždy mezi každými 2 lůžky ventilátory. Vůz není členěn do jednotlivých kupé, ale lůžka jsou podél stěn vagónu. Spodní lůžka jsou rozložena a zatím mají podobu křesílek. Na zavazadla je u každého lůžka ocelová konstrukce, takže i když ležíte nahoře, máte věci vedle svého lůžka.

Usedáme tedy pod svá lůžka. Chvíli čekáme a vlak se dává do pohybu. Po chvilce přichází průvodčí a kontroluje jízdenky. Za dalších pár minut přichází zřízenec, který má na starosti náš vagón. Obchází jedno lůžko po druhém a všechny lůžka povleče čistým prostěradlem, navleče polštář a dolní lůžka navíc ještě složí ze sedaček do podoby lehátka. Před každé lůžko zavěsí závěs s vyšitým číslem příslušného lůžka a my spokojeně uleháme. Tomu říkám služby! Za pohodového drncání vlaku se nám spí jako v bavlnce.

Den č. 5 - St 26.1. Chiang Mai ::::: foto

Budíme se něco po sedmé hodině. Zřízenec, který má na starosti náš vagón zase všechna lužka uklidí a rozloží. Špinavé věci nastrká do pytlů. Ve vagónu je docela slušně udělaná koupelna se třemi umývadly.

Vlak jede docela pomalu (hodně stoupáme do kopců), pořád míjíme značky "45". Krajina se změnila, místy jsou vidět kopečky, vegetace je odlišná. Občas projíždíme nějakou vesnicí.

Ještě jedna skutečnost nás překvapila: Když jsme po celé cestě zastavovali na jednotlivých nádražích, vždy jsme zastavili s naším vagónem číslo 15 u cedulky s číslem 15. Bylo to docela překvapení proti českým zvyklostem, kdy zastaví vlak a vy teprve musíte hledat svůj vagón. Buď pobíhat po nástupišti anebo nastoupit do vlaku a několik vozů procházet. V Thajsku jste toho ušetřeni. Prostě se postavíte na nástupišti na místo, kde zastaví váš vagón a vy do něj jednoduše nastoupíte.

Více než 700km severozápadně od Bangkoku leží Chiang Mai se svými více než 300 chrámy - což je téměř tolik, co v Bangkoku, i přesto, že je město daleko menší. Chrámy vás ohromí, jakmile opustíte hlavní třídy. Hora Doi Suthep za městem se tyčí do výšky 1676m a krásně dokresluje toto rychle se rozvíjející se hlavní město Severu. Chiang Mai, založené v roce 1296, bylo kdysi součástí samostatné říše Lanna Thai (Milion thajských rýžových polí), za což z valné části vděčí válkám s říšemi v Barmě a Laosu a se Sukhothai na jihu Thajska. Stále tu můžete vidět příkop, který v té době obepínal město, pozůstatky hradeb jsou však z převážné části novostavbou. Chiang Mai padlo v roce 1556 do rukou Barmánců, v roce 1775 však bylo dobyto zpět. I přesto, že cestovní ruch tvoří hlavní zdroj příjmů do městské pokladny, je Chiang Mai jedním z nejméně drahých velkých thajských měst.

Když přijedeme do Chiang Mai, čeká na nás už spousta naháněčů od místních guest housů. Jeden z nich si vybíráme, sedáme na korbu dodávky a jedeme zdarma na ubytovnu. Nakonec bereme pokoj vedle baru, ale naštěstí nelitujeme, protože je zde docela poklidná atmosféra. Ještě si opereme nějaké věci, hodíme je na slunce a jdeme na obchůzku města.

Nejprve jdeme do Wat Chiang Man, což je nejstarší chrám ve městě, který založil roku 1296 král Mengrai. Na odchodu z tohoto chrámu se ptáme tuk-tukáře, jakže se nejlíp dostaneme k chrámu Doi Suthep, který má být 16km za městem na kopci. Řidič tuk-tuku kývá, že ví jak, že tam jezdí bus a že nás k němu doveze. Zaveze nás ke stanovišti místních autobusů. Jsou to vlastně pick-upy, které mají na korbě dvě lavky po stranách proti sobě. Standardní cena je 40B nahoru a 30B dolů za osobu. Ale protože řidič jezdí asi minimálně s šesti lidma a my jsme tam jenom s dalšíma dvěma turisty, chvíli čekáme na další zájemce. Když se asi čtvrt hodinky nic neděje, řidič přijde s nabídkou, že když mu zaplatíme za každou cestu 50B, pojede i s náma čtyřma. Přijímáme a jedeme. Vyjedeme kousek za město a okamžitě začínáme stoupat do docela strmého kopce. Vlastně celých 16km je do kopce, převýšení odhaduji minimálně na jeden kilometr. Rád bych si ten kopec někdy vyjel na kole...

U chrámu Doi Suthep, který má být prý nejkrásnější v Thajsku, je turistů jako máku. Asi stejně tolik je tu i prodavači suvenýrů. Chrám je opravdu krásný a pokud budete někdy v Chiang Mai, stojí za to jej vidět. Dole ve městě ještě zkoušíme různé speciality na špejli - opečené masové kuličky polité výbornou sladkopálivou chilli omáčkou, opečené rýžovo-masové buřtíčky, opečené kousky masa atd. Když se vrátíme na naši ubytovnu, vidíme, že nám oprané věci uschly, takže můžeme spokojeně usnout.

Den č. 6 - Čt 27.1. Chiang Mai - Chiang Kong ::::: foto

Ráno při placení pokoje se ptáme na autobus do Chiang Kong. Nějaký prý jede asi v jednu odpoledne. Stopujeme místní bus (opět dodávka s dvěmi lavkami na korbě) a jedeme na autobusové nádraží. Nejsou zde totiž autobusové zastávky, ale pokud potřebujete, prostě si nějakou dodávku stopnete a řeknete, kam chcete zavézt. Řidič si jednoduše poskládá cestu podle svých zákazníků a jede se. Na autobusáku si kupujeme jízdenky na bus do Chiang Kong (jízdenky se zde prodávají přes počítač) a naše zavazadla si necháváme v úschovně hned vedle záchodků. Protože je asi půl desáté, jedeme se ještě podívat zpět do města na nějaké chrámy. Navštěvujeme krásný Wat Phra Singh s krásnými sochami draků hlídající vchod a polorozbořený ale majestátný Wat Chedi Luang. Z tohoto watu zbyl jen pozůstatek obrovského chedi, které padlo za oběť zemětřesení v 16. století.

Protože čas rychle běží, musíme zpět na autobusové nádraží. Ochutnám ještě nějaké smažené placičky plněné plodinou taro, vyzvedneme bágly a jdeme na bus. Protože naše jízdenka je zároveň i místenkou, průvodčí nás usazuje na naše místa. Odjezd je dle jízdenky opravdu na minutu přesný. Přesto nás ale jedna věc překvapila: A to ta, že v autobusu jsou na jedné straně uličky dvě sedadla, ale na druhé straně uličky jsou sedadla tři. Autobus je samozřejmě standardní šířky, pouze sedadla i ulička je trošku skromnější. Naštěstí sedíme sami na dvousedadlech a nemusíme se s nikým mačkat. Problém nám dělá pouze místo pro nohy. Ale s tím se musíme potýkat po celé naše putování. Místo na nohy je prostě uzpůsobeno velikosti místních lidí. Když uvážíme, že je jich spousta vysokých jen něco málo přes jeden a půl metru, pak i naše střední postavy mají v tomto prostředí docela stísněné prostory.

Podle mapy je vzdálenost do Chiang Kong asi 200km, odhadujeme to asi na čtyři hodiny. Podle měst, které projíždíme ale zjišťujeme, že jsme nejeli nejkratší cestou, ale udělali jsme si trošku zajížďku. Po cestě jsou na autobusových zastávkách tři delší pauzy a proto nakonec přijedeme do příhraničního městečka Chiang Kong až kolem osmé hodiny večer. Na zastávce autobusu již čeká pár naháněčů místních guest housů. Protože jsme docela utahaní, bereme jednu z nabídek a jedeme se podívat do ubytovny. Jak zjišťujeme, stojí na břehu Mekongu. Ovšem pokoj za 300B se nám zdá zbytečně luxusní, proto si bereme dvoulůžkový pokoj za poloviční cenu, který plně vyhovuje našim požadavkům. Sice je sprcha společná, ale to nám nemůže zkazit příjemnou vyhlídku z pokoje.

Den č. 7 - Pá 28.1. Chiang Kong - Pak Beng ::::: foto

Probouzíme se docela brzy, takže stíháme východ slunce na Mekongu. Včera jsme si ještě s majitelkou našeho guest housu domluvili, že nás ráno zaveze až přímo k hraničnímu přechodu. Domluva zněla na půl devátou a chvilku před tímto časem již postáváme u vchodu. Sedáme si na korbu offroadu a jedeme na celnici. Z naší projížďky vidíme, že Chiang Kong je nevelké příhraniční městečko ležící podél břehu Mekongu. Ještě kupujeme vodu na cestu a za pár minut už vysedáme u hraničního přechodu. Hned vidíme, že cesta do Laosu není tak neprobádaná, jak by si někdo mohl myslet. Už my nejsme zdaleka první (před námi stojí ve frontě na výstup z Thajska asi 20 lidí) a zanedlouho po nás přijíždějí další auta a minibusy, z kterých vystupují noví a noví turisté.

Asi za čtvrt hodinky jsme odbaveni a scházíme po silnici asi 100m dolů směrem k řece. Zde už čekají malé loďky převozníků, kteří nás dopraví na druhou stranu Mekongu - do Laosu. Příhraniční městečko (nebo spíše vesnice) se jmenuje Huay Xai. Hned na úvod je to docela změna. Celnice není tak moderní a velká jako na thajské straně. Hlavně je pro nás zklamáním množství turistů. Každý dostaneme zase papír ke vstupu, který musíme vyplnit a s tímto pak jít k imigrační kontrole. Dostaneme razítko a jdeme dále.

Všude stojí náhončí, kteří na vás dotírají, kam že a jakým způsobem chcete jet. My máme namířeno po řece pomalou lodí (slowboatem) do Luang Prabangu, což má trvat dva dny cesty. Tato varianta cesty je všude nabízena, ale zdá se nám nekřesťansky drahá. Zvlášť tady, na konci světa v Laosu bychom si představovali mírně nižší cenu. Záhy si však uvědomujeme, že nejsme v zemi s křesťanskou vírou a máme pro tuto cenu určité pochopení. 750B za jednoho je trochu příliš, ale protože čas plyne a pomalu se bude blížit čas odjezdu lodí, platíme a skáčeme na přistavený pick-up a necháme se odvézt přes městečko trochu výš proti proudu do přístaviště. Možná zde, v samotném přístavišti by se dala jízdenka koupit trochu levněji (tipuji možná o 20%), ale už je nám to docela jedno.

Chvíli se houfujeme v přístavišti, nějaká domorodkyně si ještě na chvíli půjčuje naše pasy. Za pár minut nám je vrací i s jízdenkou. Chceme se dle ní nalodit na loď s číslem 3, ale jak posléze zjišťujeme, všichni cestující mají lístek s číslem tři, tedy se usadíme v jedné loďce, která vypadá zatím prázdná.

Tento způsob dopravy je určen pouze a jedině pro cizince. To je nám jasné docela brzy. Jeden běloch vedle druhého. Lavičky jsou malé dřevěné, na některých je umolousaný "podprdelník". My jsme to štěstí neměli. Díváme se, jestli by se odněkud nedal ukořistit, ale máme smůlu. Na lodi je nás odhadem asi padesát cestujících, kteří už netrpělivě čekají na odjezd. Ještě jsme nevyjeli a zadek na dřevěné lavičce už o sobě dává vědět. Asi za půl hodinky se posádka konečně nalodí, bambusovými bidly se odstrčíme, nahodí se motor (dle mohutnosti zřejmě z nějakého náklaďáku) a jedeme.

Po cestě míjíme vesničky, rybáře, rodiny na lodičkách, které zřejmě byly ve městě na trhu a vezou si zboží domů. Děti na nás mávají a my jim stejně odpovídáme. V řece je spousta kamení a skal, kterým se musí lodivodové zdatně vyhýbat. Mekong je v těchto místech lemován velmi členitými kopci porostlými bujnou vegetací. Místy se z džungle vyloupne vesnička - pár domečků se střechou pokrytou listím postavených na kůlech. Asi kolem poledne uděláme jednu, asi půlhodinovou zastávku. K večeru přijíždíme konečně do městečka (možná větší vesnice) Pak Beng, kde kotvíme.

Stoupáme po písečném břehu nahoru na silnici. Překvapivě je tu po celé hlavní ulici asfalt! V městečku je několik guest housů. V jednom z nich se ubytujeme. Již zvenčí naše ubytování nevypadá nejlákavěji, ale když jsme do Asie jeli, s něčím takovým jsme počítali. Prostěradlo, polštář i přikrývka nebyly převlečeny zřejmě od spuštění ubytovny, proto si s radostí vybalíme spacáčky a spíme v nich. Ještě dáme nabíjet naše elektrická zařízení. Protože zde není žádná zásuvka (a kolem rozvodu elektřiny v pokoji chodíme co nejdál), dojde i na udělátko "made by Leoš" - a sice naletované krokodýlky na elektrické šňůře místo zástrčky, kteří se napojí přímo na objímku žárovky. Když odcházíme z pokoje, jenom vyšroubujeme žárovku, ale necháme "svítit". Než se ale odebereme ke spánku, uděláme okružní cestu vesnicí.

Je zde několik restaurací, kde si turisté mohou dopřát klasické nabídky jídel a nápojů. U každého guest housu hučí generátor. Na ulici je spousta malých stánků (ponejvíce s nápoji a různými oplatky či smíšeným zbožím), které jsou osvětleny žárovkou. I když "osvětleny" je trochu silné slovo. Možná bych měl říct spíš označeny. Protože žárovky u převážné většiny stánků jsou spíše bludičkami než žárovkami. V jejich světle člověk matně rozezná, že pod nimi nějaký stánek je. Když přijdeme k některému z těchto stánků blíže a chceme se podívat, cože je zde za nabídku, někde (u lépe vybavených stánků) vám prodavač(ka) dokonce posvítí na své zboží baterkou.

Projdeme skoro celé městečko (jen pár stovek metrů), až přijdeme k trhu. Je už tma a otevřeny jsou proto už asi jen tři či čtyři stánky, ve kterých se dá koupit jen různé smíšené zboží (ubrousky, toaletní papír, sušenky, rýže, voda, šampón a podobné věci denní potřeby) a jedna vývařovna. Zde si říkám, že bych konečně mohl ochutnat místní stravu a dávám si polévku. Paní mi na misku dává kopeček nahřátých nudlí, ptá se mne, které ze dvou druhů mas si k tomu dám (z podivně vypadajících nudliček a nějakého přívětivěji vypadajícího mletého masa volím variantu číslo dvě) a nakonec vše zalije polévkou, která se vaří v železném kotlíku vzadu u zdi nad ohništěm. Z příborů jsou na výběr i hůlky i lžíce a vidlička. Polévka je velmi dobrá, pouze (dle předpokladu) HODNĚ ostrá. Asi v půlce si musím otřít pot z čela, ale zdárně zkonzumuji celou porci.

Po cestě zpět ještě vidíme, jak u jedné z restaurací mají opakované problémy s elektřinou (najednou se celý dům ocitá několikrát po sobě ve tmě). My ještě kupujeme místní pivo - Beer Lao a jdeme spát.

Den č. 8 - So 29.1. Pak Beng - Luang Prabang ::::: foto

Přestože v řádu, který máme vyvěšen v pokoji stojí, že se elektřina vypíná ve 22 hodin, nestalo se tak. Stejně tak se nevyplnil další z bodů uvedených v řádu, a sice že se nemá nosit na pokoj žádné jídlo kvůli krysám. Veškeré jídlo, které jsme měli u sebe zůstalo netknuto.

V rámci možností uskutečníme hygienu (veškeré záchodky jsou čisté, ale přeci jen to zřejmě není dle gusta většiny turistů), sbalíme věci a jdeme k přístavišti. Tady se chceme nalodit na loďku, kterou jsme jeli včera. Jak ale zjišťujeme, tato dnes zůstává v přístavu. Máme takový dojem, že pojede o jednu loďku míň. Nacházíme si opět dvě místečka, na kterých strávíme další den cesty. Před odjezdem jsme ještě svědky snad půlhodinového počítání peněz (který mají plný igelitový pytlík) majiteli lodí a po tomto úkonu již můžeme vyrazit.

Řeka se postupně rozšiřuje a nabírá na mohutnosti, krajina je docela podobná jako včera, jen se nám zdá, že ubylo vesniček. Místy nás míjí rychlá turistická loď (speedboat) a je pravda, že naší pozornosti neunikne žádná. Jejich motory strašlivě řvou a na řece mezi kopci slyšíte tyto čluny snad minutu před tím, než se objeví.

Vnitřek lodi je hodně prostý. Na přídi u kormidla stojí dva domorodci. Jeden kapitán a druhý nám připadá, jako jeho učeň. Převod na kormidlo je veden zčásti řetězen a zčásti ocelovými lany po boku lodi. Je to vlastně úplně stejný princip, jak mají vyřešeno řízení i malinké lodě. Ty mají volant a špagáty uvnitř loďky udělaný převod na kormidlo.

Za lodivody jsou naházeny zavazadla, pak následuje část s lavičkami. Jak se blížíme směrem dozadu, zřetelně se zesiluje hluk motoru. Za lavičkami je místnost s tureckým záchodkem a kýblem vody. Za záchodkem je motor (ten je navařen přímo na konstrukci lodi bez jakéhokoli tlumení) a u něj stojí další člen osádky, který dolévá palivo z dvousetlitrového sudu. Vzadu je pak místnost pro ostatní členy osádky a pro zbytek zavazadel. Připadá nám, že loď vlastní asi jedna rodina, protože ženy, které jsou vzadu v lodi jsou zřejmě manželkami mužů od kormidla a motoru. Malé, asi roční dítě spí asi dva metry od motoru. Buď je hluché anebo muselo usnout vyčerpáním.

Odpoledne přijíždíme k jeskyni Pak Ou, známé svými tisíci Buddhy. Kotvíme zde a manželka kormidelníka se staví k výstupu z lodi a vybírá 2 dolary od všech, kdo se chtějí podívat. Zdá se nám to trošku přehnané, ale jdeme. Když vystoupíme z lodi, vidíme, že vstupné je jen poloviční. Když se pak vracíme, někteří lidé to zkouší řešit, ale paní křečovitě drží své lehce nabité peníze a trvá na svém, že je nikomu vracet nebude :-)

O jeskyni samotné jsme četli i v průvodci i v ostatních cestopisech samé pochvalné věci. Na mne až takový dojem neudělala, nejkrásnější věc je asi výhled na protější břeh, kde se krčí malá vesnička pod skálou. V jeskyni je spousta sošek Buddhů (prý asi 5.000 ?), ale jeskyně je docela malá a docela mě zklamala. Je zde ještě druhá jeskyně, kam se jde po vybetonovaných schodech několik set metrů kolem skály. Tato jeskyně je ještě horší než první. Je hlubší, tím pádem je tam zcela tma a sošek je tam asi jen pár desítek. Jediné pozitivum z této návštěvy je, že mohu říct, že jsem tam byl, ale žádný extra zážitek jsem z toho neměl.

Po prohlídce nasedáme zpět do lodi a dojíždíme asi 20-25 km do Luang Prabangu.

V říčních údolích oblasti Luang Prabang byly sestaveny první thajsko-laoské meuang (poddanství). Luang Prabang byl hlavním městem říše Lan Xang až do roku 1545. Dokonce i po období Lan Xang byl Luang Prabang považování za centrum monarchistické moci. Teprve po převzetí Pathet Lao (komunistické strany) v roce 1975 byla monarchie s konečnou platností zničena. Dnes je Luang Prabang ospalým městem s trochu větší hrstkou chrámů a francouzských panství ze 16. až 19. století v krásném prostředí hor. Pozorovatelé doufají, že zařazením města na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1995 se zachová jeho historická architektura.

Je to ospalé město, které je turistům hodně známo. Podle toho vypadá počet naháněčů různých guest housů. My po delším vybírání vybíráme luxusní pokoj v novém hotýlku, sprcha společná, ale poprvé na našich cestách s průtokovým ohřívačem - tedy s teplou vodou. Večer se jdeme podívat na trh. Teď večer je zde již jen spousta prodavačů se suvenýry. Růžné barevné látky sloužící jako šátky, obrazy, lampiony, trička, tepané výrobky ze stříbra, dřevěné a kamenné předměty. Po dlouhých smlouváních také kupujeme nějaké suvenýry a fotíme prodavačky.

Den č. 9 - Ne 30.1. Luang Prabang ::::: foto

Ráno jsme si docela přispali. A to přesto, že náš hotýlek je na rušné ulici a ráno zde jezdilo a startovalo spousta motorek, kokrhalo hejno kohoutů a flusalo spousta Laosanů a Laosanek. To je zde všude zvykem, že muž či žena různého věku natáhnou sopel a plivnou jej na zem. Za chvíli si toho přestanete všímat.

Jdeme se podívat na kopec Phousi, kde má být krásný výhled na město. Cestou k němu procházíme tržištěm. Nabídka je opravdu pestrá. Je to vlastně naše první návštěva tržiště v Laosu. Podle toho u všeho pořádně okouníme. Všude je spousta různých druhů ovoce i zeleniny, nějaká vývařovna a prodej masa. Mezi všemi stánky se procházejí slepice, pospávají psi a povaluje se spousta odpadků. Mezi stánky teče strouhou městská kanalizace. Nejen na nás ale i na veškerý prodávaný sortiment včetně domorodců sedají všudypřítomné mouchy. Prodavačky masa se je sice snaží odhánět klacíky, na jejichž konci mají připevněny igelitové sáčky, ale stoprocentní úspěch to zjevně nepřináší. Také mrazničky u prodejen masa by hygienou posedlý Evropan hledal marně.

Ještě před výstupem na kopec navštěvujeme chrám Wat Mai Suwannaphumaham. Kopec Phousi je docela vysoký, ale mnoho příležitostí k fotografování neposkytuje, protože téměř celou stranu směrem k řece kryjí stromy. Na vrcholu je malý chrám, zvon s odrbaným klackem, se kterým si do něj bouchnu a o kus dál je podvozek zřejmě z protiletadlového kanónu. Dolů scházíme druhou stranou, kolem obydlí mnichů. Díváme se do malé jeskyně s oltářem a scházíme směrem k ulici. Ještě hážeme pohledy u pošty a doufáme že přijdou. Poštovní schránka je vlastně bedna stlučená z desek nabarvená na bílo, na které je štětkou napsáno černou barvou "POST".

Jdeme naproti do královského paláce. Naneštěstí tam přicházíme zrovna před polední pauzou. Zavírá se. Chvíli se tedy rozhlížíme po zahradě, zevlujeme u vybetonovaného jezírka a jdeme ven. Nebo alespoň chceme jít ven. Ale zjišťujeme, hlavní brána je také zamčena velkým visacím zámkem. Proto se chystáme k přelezení zdi. Jakmile ale vystrčíme hlavu nad zídku, nějaká zřízenkyně na ulici nám ukazuje, že přelézat nemáme, ale máme jít nějakým bočním vchodem, který je prý otevřen.

Pomalu se přesunujeme směrem k přístavišti. Tady pozorujeme vážení prodávaných prasat a v tom se k nám přitočí majitel loďky, jestliže se s ním nechceme podívat k vodopádu. Nabízí sice cenu docela vysokou, ale po asi dvaceti minutách smlouvání se nám daří snížit cenu na dvě třetiny počáteční nabídky a jedeme. Vodopád se jmenuje Kuang Si a je asi 25km od města směrem po proudu Mekongu. na malé loďce si drandíme Mekongem, který už tu má šířku několika set metrů. Po pár desítkách minut, kdy se náš řidič předhání s okolo jedoucími plavidly přistáváme na břehu. Tam už čeká pick-up, na nějž sedáme. Už tušíme, že cena, kterou jsme si dohodli s lodníkem nebyla konečná. Nemýlíme se. Na korbě pick-upu jsme odvezeni společně s dalšími asi pěti turisty několik kilometrů ke vstupu k vodopádu. Tady si kupujeme vstupenku a jdeme po stezce do lesa. Je zde ještě i ohrada se čtyřmi medvědy a ohrada s tygry (ale žádného jsme neviděli). Po chvíli přicházíme k první tůni s nádhernou vodou a malým vodopádkem, kde se dá plavat. Jdeme po cestičce proti proudu potoka a přicházíme k několika dalším tůňkám vhodným pro plavání až se nakonec dostaneme k samotnému vodopádu. Je opravdu krásný a vysoký. Ještě se škrábeme po pravé straně kolem vodopádu nahoru, až se dostaneme úplně na samotný vrchol skály. Pohled je to krásný, ale času se nám nedostává, protože jsme domluveni s řidičem pick-upu na hodině odjezdu. Dáváme se tedy na sestup, chvíli posedíme ještě dole u vodopádu a pomalu jdeme po cestě směrem k parkovišti. Je zde zase spousta prodavačů. Na odbyt jde hlavně pití.

Náš pick-up stíháme akorát na odjezdu. Naskakujeme a necháme se odvézt zpět k lodi. Řidič auta chce za odvoz za každého dva dolary. Dáváme mu jeden dle rady našeho lodníka. Moc se mu to sice nelíbí, ale my sedáme do lodi, maník startuje loď a jedeme zpět.

Cesta zpět ubíhá v poklidu. Ovšem pouze do doby, kdy nám vypne motor. Řidič se přemísťuje dozadu k motoru a zjišťuje, kde je problém. Ten je docela zřejmý: nedostatek benzínu. Vzhledem k tomu, že jsme pouze kousek za polovinou cesty to není zjištění nejpříjemnější. Mezi tím nás proud pomalu nese zpět. Je učiněno nápravné opatření - a sice nádrž je podložena tak, aby palivo steklo do rohu a hadička se ponořila do zbytku benzínu. Startujeme loďku a jedeme dál. Ovšem styl jízdy se rapidně změnil. Již se nehoníme s okolo jedoucími lodičkami a nekřižujeme Mekong nejrychlejší cestou. Jedeme na "sporo" a držíme se neustále na dosah břehu. Takto ujedeme několik kilometrů. Pak řidič zastavuje znovu. Obsah nádrže slévá do PET láhve. Je tam necelý litr. Do přístavu je to ještě 2-3km. Flašku postaví do loďky, hadičku od motoru strčí do ní a jedeme dál. Takto ujedeme asi kilometr. Pak motor zhasne. My jsme ovšem na druhém břehu řeky. Ještě jednou se motor podaří nastartovat a pomalu přejedeme ke druhému břehu, který zde není naštěstí nijak daleko, protože uprostřed řeky je mohutný písečný ostrov. U něj přistáváme a uvazujeme loďku. Jdeme napříč přes ostrov ke břehu. Tam ještě lodník přebrodí rameno řeky, přiveze nám loďku a dopraví nás na břeh. Nakonec mu platíme slíbenou částku. Ještě nás zve na panáka místní rýžové whisky lao-lao, ale nakonec chytáme tuk-tuk s tím, že jej náš lodník zaplatí. Necháme se odvézt do centra města. Při vysedání ovšem dochází k nedorozumění. Řidič tuk-tuku chce po nás peníze. Přesto, že s námi dvěma toto vozidlo mělo co dělat a jeli jsme sotva dvacítkou zhruba kilometr, má tu odvahu říct si dokonce o dolar a půl. Snažíme se mu vysvětlit, že mu zaplatí náš lodník, ale vzhledem k tomu, že tuk-tukář neumí anglicky je to docela obtížné. Nakonec se do toho vkládá asi pět dalších domorodců, z nichž jeden anglicky umí, takže dělá tlumočníka. Nakonec nám doporučí jít na turistickou policii. Tam se nám samozřejmě kvůli takové věci nechce chodit, proto Leoš vytahuje 2.500 kipů (0,25 dolaru), dává je tuk-tukáři do kapsičky, poklepe mu na rameno a s přátelským úsměvem odcházíme.

Po cestě domů si ještě koupíme bagetky a jdeme do hotelu. Už se začíná stmívat.

Den č. 10 - Po 31.1. Luang Prabang - Phon Sa Van ::::: foto

Majitelka našeho hotýlku neumí anglicky ani slovo. Když jsme se včera vraceli na pokoj, zastihli jsme ji i s její dcerou, která určitou komunikaci v angličtině zvládla. Ptali jsme se jí, v kolik hodin jede nějaký bus do Phon Sa Vanu. Sice nám svou odpovědí příliš neporadila (když jsme se ptali, kdy bus jede, odpověď zněla asi v sedm nebo v osm. Když jsme se ptal, jestli nejede nějaký bus i v devět, dostalo se mi odpovědi, že možná v devět), ale zřejmě o našem zájmu jet do Phon Sa Vanu řekla své matce, která nám na ráno zajistila tuk-tuk, který na nás již čekal před guest housem. Řidič nás odvezl na jižní autobusové nádraží které je vzdáleno několik kilometrů od centra města.

Náš autobus už stojí na nádraží. Nejprve si hážeme zavazadla do busu. Spousta je jich už uvnitř, u zadního okna autobusu. Je tam otevřeno jedno okýnko, prostrkáváme tam tedy i naše krosny a jdeme si koupit lístky. Jakmile máme jízdenky, jdeme do busu obsadit nějaká místa. Jak zjišťujeme, máme smůlu. Všude už někdo sedí. Naštěstí jsou na posledních dvou sedadlech v autobuse hozeny něčí krosny, které přemísťujeme na velkou hromadu vzadu autobusu a tím si uvolňujeme poslední volná místa k sezení.

Za chvilku zjišťujeme, že přesto, že jsme se při kupování lístku museli jmenovitě zapsat na seznam cestujících, nejsme určitě poslední, kdo nastupuje do autobusu. Po nás dorazilo ještě pár turistů, kteří již tolik štěstí jako my neměli. Nakonec řidičovi pomocníci (dva asi desetiletí kluci) začínají všechny bágly ze zádi autobusu tahat okýnky ven a pak je přemísťují na střechu. Tím se uvolnila dřevěná lavice u zadního okna autobusu (přesně na tom místě, kde je u jiných autobusů zadní pětisedadlo), která vypadá možná jako kryt motoru. Je vysoká asi metr. Posádka busu na ni rozdělává nějakou deku a vyzývá turisty, kteří už nemají místo jinde, aby si tam sedli. Tři z nich tak učiní. Musí tam ovšem sedět "na Turka", protože opěradla sedadel před nimi nedovolují spustit nohy dolů. Osádka vozu tam posílá další turisty, ale lidé, kteří už u zadního okna sedí se tomu vehementně brání. Když si představím osm či devět hodin cestování, vůbec se jim nedivím.

Ostatním cestujícím jsou tedy rozdávány umělohmotné stoličky bez opěradel, na které si sedají od zadu autobusu do uličky. Nakonec vypukne hádka, kdy si nějaké tři bělošky odmítají na stoličky sednout a domáhají se vrácení jízdného a sundání báglů ze střechy autobusu. Po chvíli je jim vyhověno. Nakonec jsme je viděli, že se do cílového stanoviště dostaly nějakým minibusem.

Odjezd autobusu byl stanoven na 8:30. Na cestu se dáváme něco málo po deváté. Zatímco už jedeme, jeden ze dvou řidičových pomocníků ještě poskakuje po střeše a uvazuje zavazadla k "zahrádce" autobusu. V průběhu cesty se přistupujícím domorodcům rozdávají umělohmotné židličky nebo si sedají vedle řidiče na motor. V autobusu je TV, na které se pouští videoklipy z videoCD. Je to opravdu zážitek. Zvláště v tom, že úroveň hluku je vyšroubována na maximální možnou úroveň. Asi po hodině rezignuji a protože mě trápí rýma, mám kapsu plnou toaletního papíru. Používám jej tedy jako špunty do uší. Na všech dalších cestách autobusem jsme již na tokové cestování připraveni a žádná domácí video produkce už nás nezaskočí.

Postupně poznáváme, že asi po jedné či dvou hodinách od začátku cesty je zvykem někde zastavit (třeba uprostřed silnice jako se nám to stalo teď) a je takzvaná "čurpauza". Všichni se rozutečou po okolních křovinách a za pár minut se pokračuje.

Cesta autobusem nám trvá asi 9 hodin. Až na poslední hodinku se celá odehrává v serpentinách. Od té doby, co jsme vyjeli z Luang Prabangu až pár desítek kilometrů před Phon Sa Van se cesta vine po úbočích strmých kopců. Je doslova zasekána (skály zde nejsou, ale to slovo asi nejvíce odpovídá) do strání. Autobus se postupně šplhá do kopců, přejíždí hřeben hory, aby mohl okamžitě začat klesat do hlubokého údolí, na jehož dně přejíždíme obvykle nějakou říčku a zase stoupáme k dalšímu hřebenu. Když nás dojíždí nějaké auto, předjíždět začne téměř okamžitě. Nečeká, až uvidí, jestli něco nejede. Má pro to zřejmě dva důvody. Provoz je tu natolik řídký, že je jen malá pravděpodobnost, že by zrovna jelo něco v protisměru. Druhý důvod je ten, že kdyby měl čekat, až uvidí na bezpečnou vzdálenost před nás, musel by za námi jet snad až do cíle, Neujedeme sto metrů, abychom nezatáčeli. Poznáváme, že pokud se v celém Laosu (a poté i v Kambodže) někdo předjíždí, pak předjíždějící vozidlo troubí. Zřejmě, aby o sobě dalo vědět. Náš autobus troubí také vždy, když vjíždí do ostré nepřehledné zatáčky. Postupně poznáváme, že domácí jsou v troubení mistři. Na klakson vyťukávají stále jiné rytmy. Tohle se opakuje donekonečna. Kolem silnice se místy objeví malá vesnička. Sledujeme, že ty kopce, které jsou příliš strmé, jsou ještě zalesněny. Naproti tomu stráně, které jsou jenom trochu přístupné, jsou odlesněny a dřevo zřejmě za pár babek prodáno do okolních zemí. Nejspíše do Thajska.

Pár desítek kilometrů před cílovou stanicí se krajina začíná měnit. Poznáváme to na stylu jízdy (již se na našich sedadlech rytmicky nenakláníme dle zatáček doleva a doprava) a také na tom, že zde je už jen vykácená planina bez stromů. Je tu jen mírně zvlněný terén, vše je vysušeno a spáleno od slunce či vypáleno od lidí.

Phonsavan je nové hlavní město provincie Xieng Khuan , které se obrovsky rozrostlo v 90. letech a nyní je bludištěm napůl vydlážděných hlavních ulic s dřevěnými obchody s plechovou středou, novými betonovými stavbami, bankou a několika prostými hotely a penziony. Místní používají pláště bomb z vietnamské války jako podběry pro nové stavby a jako plotové sloupky. Bahnité plochy jsou občas posety malými náložemi, výbušninami o velikosti pěsti, které zůstaly z kuličkových pum svržených v 70. letech.

Když přijíždíme na autobusovou stanici, již zde čekají nadháněči z guest housů. Jednoho z nich si vybíráme a jedeme s ním na ubytování. Pokoj s vlastní sprchou a teplou vodou se nám zdá vyhovující a tak souhlasíme s nabídkou. Shodíme ze sebe bágly a jdeme se ještě mrknout ven. Protože je už ale skoro tma, je zde docela mrtvo. Jediné, co asi stojí za zmínku je hrozná spousta prachu, kterou registruji hlavně kvůli tomu, že při mé rýmě mi ještě více ztěžuje dýchání a proto téměř nemůžu mluvit, abych se nerozkašlal.

Ještě si v recepci naší ubytovny domlouváme zítřejší výlet ke džbánkům a jdeme spát.

Den č. 11 - Út 1.2. Phon Sa Van ::::: foto

Sraz k výletu ke džbánům máme domluven na devět hodin, předpokládaný návrat je asi ve tři odpoledne. Z naší ubytovny nás jede asi 10, dvěma auty. Program zahrnuje: Návštěvu všech tří míst výskytu džbánů, tématická návštěva ruského tanku z vietnamské války a návštěvu jedné z vesnic zabývající se výrobou tradiční rýžové pálenky lao-lao. Ještě než odjíždíme si necháváme na recepci u pradleny pár našich špinavých věcí na vyprání.

Sedáme do minibusu, řidič a zároveň zřejmě majitel našeho hotýlku pouští kazetu s nějakou anglickou písní. Když song spustí, lišácky se na nás usmívá. To ještě netušíme, že tento song nás bude provázet po celý dnešní den. Druhý z domorodců je náš průvodce, který umí docela slušně anglicky a vypráví o všem co kolem vidíme. Postupně se dozvíme, že se za čtyři roky vyučil ve Vietnamu letištním mechanikem se specializací na MIG 21, poté pracoval v Phon Sa Vanu na letišti jako letištní mechanik a před dvěma lety se začal učit anglicky a nyní dělá průvodce pro turisty.

Planina džbánů - několik kilometrů jihovýchodně od Phon Sa Vanu je oblast stoupajících a klesajících polí, kde jsou rozesety obrovské džbány neznámého původu. Jeden džbán váží průměrně 600kg a 1 tunu, největší z nich váží na šest tun. Vypadá to, že byly vytvarovány z pevného kamene, ale kolem této otázky se vedou spory.

O úloze kamenných džbánů se rozvíjí různé teorie: sarkofágy, zařízení na kvašení vína a zásobárny rýže. Mnoho menších džbánů si odnesli sběratelé, ale na planině jich stále zbylo zhruba několik stovek.

Přijíždíme k planině džbánů - naleziště 1. (Plain of Jar, Site One). Je to asi deset kilometrů za městem. Kupujeme si vstupenky a na ceduli si můžeme přečíst, že na tomhle místě je 334 džbánů, z nichž největší je asi 2,5m vysoký a zhruba stejně tolik v průměru. Tohle naleziště džbánů je zcela nepochybně největší ze všech tří a táhne se v okruhu několika stovek metrů po planině. Mezi džbánky vede cestička utvořená z kamenů zapuštěných do země, které označují odminované území. Každý z těchto kamenů či patníků má nahoře bílou barvou označeno, ze které strany kamene je cesta "čistá" a červená barva je vždy na straně neodminovaného území. Na každém z patníků jsou písmena MAG, což je zkratka pro Mines Advisory Group. Dle vysvětlení našeho průvodce je půda mezi těmito kameny odminovaná detektory a pokud by se nám tu přesto něco stalo, pak je to na provozovatelích a bylo by na nich, aby nám škodu nějakým způsobem uhradili. Mimo cestu označenou kameny je půda odminována pouze opticky a tam již žádné záruky neplatí. Je sice nanejvýš pravděpodobné, že tam žádná mina nebude, ale stát se může cokoliv :-)

K tomuhle místu patří i malá jeskyňka, kterou navštěvujeme. Děláme několik záběrů s džbánky, krav, které se pasou v dírách od bombardování (v každé díře je nápis, že pochází z období vietnamské války...). Dozvídáme se od průvodce něco málo z historie džbánů a vlastně se nedozvíme stejně nic, protože přesný důvod vzniku, ani materiál, z něhož jsou vyrobeny není znám. Postupně obejdeme celé naleziště, sedneme do aut a jedeme po prašných cestách plných červeného prachu dál.

Naši další zastávkou je jeden dům ve vesnici známé výrobou rýžové pálenky. Je nám vysvětlen princip výroby. Pokud jsem dobře rozuměl, pak je způsob výroby následující: Rýže se na 4 hodiny namočí, aby vyklíčila. Pak se přidá nějaká přísada, kterou měl náš průvodce v igelitovém pytlíku. Byly to nějaké granule, dle mého názoru se jedná o nějaký druh kvasinek. Takto ošetřená rýže je v sudu asi 10-14 dnů, kdy kvasí, jak jsme měli možnost si přičichnout. Poté se vše prolije vodou a dá do destilačního přístroje. Člověk, který někdy viděl destilační přístroje u nás je docela překvapen, jak jednoduše může takový přístroj pro destilaci pálenky vypadat. Nějakého hada by tam člověk hledal marně. Vše je jen jeden plechový sud, do kterého se nakvašená rýže dá, pod kterým se topí. Na sudu je víko, kolem jehož okrajů uniká pára ven. Zespoda na víku sudu se kondenzuje pálenka, která skapává do trychtýře, který je přidělán kousek pod víkem a stéká dírou v sudu do druhé nádoby. Tak primitivní, až se člověk téměř bojí napít, jestli je to správně vypáleno. Přece jen zrak máme jenom jeden... Každý pak dostaneme štamprlku finálního výrobku na ochutnání. Je to opravdu z rýže, ve vůni je pořád cítit to samé aroma, jako z nádob kde rýže kvasí.

Pak se přesunujeme k nalezišti džbánů číslo 2. Už po několikáté po sobě nám řidič pouští tu samou píseň jako ráno. Zřejmě je jeho oblíbená a do konce našeho dnešního výletu si ji vyslechneme asi devětkrát. Druhé naleziště džbánů jsou vlastně dva kopečky asi 100m od sebe, na jejichž vrcholech je několik džbánů. Není jich zde ani zdaleka tolik jako na místě prvním. Chvilku se zdržíme a pokračujeme dále. Po cestě se stavujeme u tanku. To, co je našimi průvodci nazýváno tank, je torzo čehosi, co zřejmě dříve tankem bývalo. Starý zrezivělý podvozek sjetý ze stráně, asi patnáct metrů od nejbližších domečků nějaké vesnice. Vše, co se dalo nějakým způsobem rozebrat bylo odneseno a na nás zbyl jen podvozek, který zřejmě místní nedovedli žádným způsobem přemístit či nějakým jiným způsobem zpracovat. Náš průvodce nám na náš dotaz odpovídá, že tohle je sovětský tank T-50. Nejsme žádní znalci vojenské techniky, a proto se spokojujeme s tímhle komentářem.

U naleziště číslo tři, ke kterému přejedeme pár kilometrů po polních cestách si kdo chce může dát nudlovou polévku (lžíce, jak se později dovíme jsou vyrobeny z hliníku amerických letadel). Pak jdeme přes mostek přes řeku a přes sklizená rýžová políčka, kolem stáda kravek a buvolů do kopce, na kterém je poslední naleziště džbánů. Podle mne je jich zde stejně jako na nalezišti druhém, pouze jsou zde všechny u sebe na jednom vrcholu kopce. Chvíli usedáme ve stínu stromů, posloucháme našeho průvodce a zanedlouho nasedáme zpět do vozidel a jedeme do města.

Jsou zhruba tři hodiny odpoledne, přesně jak bylo naplánováno, a my vyrážíme na obhlídku města. Po pár stech metrech narážíme na místní tržiště. Opět je zde všehochuť různých produktů. Co nás zaujalo asi nejvíce, je prodej živých ryb, žab, smažených či uzených ještěrek. Prodávaná živá prasátka jsou svázána v bambusových či proutěných koších tak, že se nemohou ani pohnout. V podobných košících upletených na míru se prodávají i slepice a kachny. Pak si jenom koupíte buď slepičku, která je v krásném košíku, který má tvar téměř jako dámská kabelka, dokonce má i ucho přes rameno a můžete si odnést nákup domů. Případně prasátko nebo dvě hodíte za sebe na motorku a bez problémů je můžete převézt. Když jsme přišli do masny, docela jsem ocenil, že mám rýmu a tudíž snížený práh citlivosti mého nosu. Stačí pouze zrak a když vidíte na pultech při třicetistupňové teplotě vyrovnány vnitřnosti spolu s naporcovaným masem, sádlo ve sklenicích, prodávanou krev v igelitových sáčcích (nevím, jak může vydržet?), všude nezbytné množství much, jediné co vás napadne je myšlenka na nějakou dobrou večeři.

Ještě večer kupujeme vodu. Včera jsme kupovali 6 litrovek za 6 tisíc kipů. Dnes jdeme do toho samého obchodu a chceme si koupit 4 litry vody. Ale opět je nám oznámena stejná cena: 6 tisíc. Musíme prodavačce vysvětlit, že to pravda nebude. Po chvilce nemá zásadních námitek a z pěti tisíc nám ochotně jednu tisícovku vrací.

Po návratu na ubytovnu sledujeme, že naše vyprané věci na šňůře jsou už docela suché. Jdeme si je tedy posbírat a zaplatit praní. Leoš ale při sbírání zjišťuje, že mu chybí jedna ponožka. Hledáme všude kolem, jestli ji náhodou vítr někam nesfoukl či někam nezapadla, ale nikde není. Pak se jde ještě podívat na pokoj, prohledává všechny věci a pokoj, jestli ji nemá někde u sebe. Ponožka není. Pradlena neumí anglicky, řešíme to tedy přes tlumočníka a nakonec své prádlo platím já, Leoš s odkazem na to, že jedna ponožka stojí tři dolary neplatí nic. Nikdo neprotestuje.

Den č. 12 - St 2.2. Phon Sa Van - Vang Vieng ::::: foto

Když jsme předevčírem přijeli do města, přímo na autobusovém nádražím jsme si zjistili, že autobus do hlavního města odjíždí ve čtvrt na osm. Po zkušenostech z Luang Prabangu, kdy se na nás málem nedostalo v autobusu místo jsme se rozhodli, že bychom to neradi zopakovali a proto vstáváme docela brzy. Snídáme na pokoji něco ze včerejšího nákupu a ještě za tmy vyrážíme na ulici. Chytáme jednoho tuk-tuka, který nás veze několik kilometrů za město na autobusové nádraží. Do našeho busu se zapisujeme na listinu jako první. Čekání vyplňujeme pauzou na výbornou místní kávu. Paní nejprve vypláchne sklenici horkou vodou, poté nalije na spodek bohatě slazeného kondenzovaného mléka. Na to nasype rozpustnou kávu a vše zalije horkou vodou. Balada. Jako bonus se v každé restauraci dostává buď sklenice čisté vody nebo čaj. Ani zde tomu není jinak.

Jedeme VIP busem. Ten se od normálního liší kromě mírně zvýšeného jízdného (cesta má být prý o hodinu kratší, že bude méně zastávek) v tom, že průvodčí každému přidělí igelitový pytlík, ve kterém je: litr vody, brčko, ubrousek, malé balení oplatků a druhý igelitový pytlík - zřejmě na blití. Bus je klimatizovaný, štve mě pouze díra mezi okny, která nejde ničím utěsnit. Zvlášť po ránu tudy nepříjemně fičí. Nacpu tam tedy závěs a snažím se na to nemyslet. Neodmyslitelné jsou pouštěné videoCD v televizi. Hlasitost je přetočena na maximum. Za chvíli mě začíná bolet hlava a proto přichází na řadu opět špunty do uší.

Kultura cestování domorodců je stále na stejné úrovni. Po cestě konzumují různé pokrmy. Ať už se jedná o oříšky, ovoce či nějaké oplatky, všechno co jim odpadne od ruky či od pusy (slupky, pecky, PVC či papírové obaly) zůstává na sedačkách či na podlaze pod nimi. Při zastávkách lze takto na první pohled rozpoznat, na kterém sedadle sedí turista a kde sedí místní čuně. Promiňte mi ten výraz. Vím, že to místním zřejmě takhle nepřipadá, ale na pohled to není zrovna nejpříjemnější, když vedle vás konzumuje "místňák" nějaké ovoce a okousané pecky spolu se slupkami vám háže pod sedačku, kde máte třeba příruční zavazadlo. Pokud budete mít nějak divně umyté okýnko, vězte že je místy k vidění, že babka upije brčkem trochu vody z láhve a po vzoru hokejistů z NHL ji vyplivne z okýnka ven. Maminka před námi, která má už asi 2 hodiny na podlaze pytlík s blitíčkem od své asi dvouleté dcerky se jej bez ostychu taktéž zbavuje vyhozením okýnkem ven. To, že jedeme zrovna přes nějaké městečko jí nevadí. A také to zřejmě nevadí ani lidem kolem silnice. Nikdo se za námi ani neohlédne.

V našem autobusu, přesto že je označen jako VIP a já jsem si myslel, že pojedou převážně cizinci, je asi tři čtvrtě místních lidí. Tomu odpovídá i náklad, který vezeme. Místní si rafinovaně do uličky hned za řidiče natahali pár pytlů (snad s rýží?) a nějaká další zavazadla a vždy, když autobus zastaví se po nich musí všichni cestující pošlapat, protože překročit nejdou. To, že se lidem, na které nevyšla sedadla rozdávají plastové stoličky, aby si sedli do uličky už bereme jako samozřejmost. I ve VIP busu.

Protože se chceme zastavit po cestě do Vientiane ve Vang Viengu, který leží asi 160km na sever od hlavního města, vystupujeme o něco dříve. Stejně nám cesta trvala docela dlouho už je po třetí odpoledne. Zde nejsou žádní nadháněči, takže si vybereme dle našeho vkusu jeden guest house pár stovek metrů od zastávky směrem přes ohromnou vyasfaltovanou plochu. Tipujeme, že sloužila zřejmě jako letiště.

Vang Vieng obklopuje krasová krajina. Leží 160km severně od Vientiane, schoulené v zákrutu řeky Nam Song. Vápencové jeskyně a štoly prý obývají duchové. Nejproslulejší z jeskyní je Tham Jang, velká jeskyně, která sloužila jako bunkr při obraně před loupeživými nájezdy čínských Ho (Jin Haw) na začátku 19. století. Z Vang Viengu se během posledních čtyř či pěti let stalo rušné místo, kam míří nezávislí cestovatelé. Vedle jeskyní je další oblíbenou aktivitou plutí po řece v obrovských pneumatikách, které si můžete levně půjčit na několika místech ve městě.

Vang Vieng je krásná vesnice či malé městečko, kterým protéká malá říčka. Dají se zde půjčit duše z nákladních kol, na kterých se řeka sjíždí. Není to nikterak adrenalinová jízda, ale poklidná poznávací projížďka. Kolem městečka jsou vysoké vápencové skály. Je tu spousta restaurací a do jedné z nich se usazujeme na večeři. Co nám jenom vadí, je hrozný opar (či smog??) všude kolem. Viditelnost je jím hrozně snížena. Po výborné večeři už zbývá jen chvilku posedět u nějakého skvělého shakeu z místní bohaté nabídky ovoce a pak spát.

Den č. 13 - Čt 3.2. Vang Vieng ::::: foto

V noci bylo docela horko. Přeci jen už nejsme v takové nadmořské výšce jako v Phon Sa Vanu, kde bylo přes den o trochu příjemnější. Ráno si děláme kávu v recepci hotýlku, vezmeme si baterky, protože máme namířeno do nějaké z místních jeskyní a vyrážíme ven. Přicházíme k řece. Vidíme, že opodál je přes ni udělán dřevěný most, jdeme tedy k němu. U mostu je už cedulka, že k jeskyni Luci jeto asi 500m. Vydáváme se přes most, na jehož konci nás čeká místní dáma, která zde vybírá mýtné. Připadá mi, že most zřejmě postavil někdo z její rodiny a oni si na tom teď přivydělávají.

Jdeme po cestičce ke skalám. Procházíme mezi sklizenými rýžovými políčky, skrz remízek až se dostáváme na docela služné pole. Opodál vidíme bambusové pruty asi 2-3m vysoké zapíchané do země, na jejichž koncích jsou připevněny igelitové sáčky. Dochází nám, že to budou zřejmě směrovky. Někam. Jdeme tedy podle nich a nejprve docházíme k malému kopečku. Malý je v porovnání s horou za ním, ale přesto bude vysoký zhruba 100m. Sem ale jít nechceme a jdeme dále. Již před chvílí nám došlo, že k jeskyni to zřejmě 500m nebude a zřejmě tam někdo odmazal jednu nulu. Procházíme přes nějaký polovyschlý potůček, který je ideálním zdrojem komárů. Vyšlapaná pěšina nás vede skrz les či džungli (přestože je porost neprostupný, zdá se mi slovo džungle poněkud přehnané. Zvlášť nyní, v období prachu, kdy je vše suché téměř na troud a džungli si vždy představuji jako nádherně zelený porost.) ještě asi dva kilometry, až přijdeme konečně k jeskyni.

Jsme tu něco před devátou. Podle nápisů kolem je vidět, že tu někdo vybírá vstupné, ale nikoho nevidíme. Jdeme se podívat kousek nahoru do svahu ke vchodu do jeskyně. Na vstupu jsou z bambusu udělaná vrátka a na nich visací zámek. Scházíme tedy dolů, chviličku se rozhlížíme kolem a v tom přijedou nějací tři místní kluci. Nebo pánové? Jsou to "správcové a průvodci" v jednom. Nemůžu se ubránit dojmu, že si tito tři maníci prostě obsadili tuhle jeskyni, udělali si na ní dveře se zámkem a vybírají zde vstupné jako přivýdělek. Zjišťujeme, že se můžeme podívat do jeskyně buď na malý okruh, který zabere asi půlhodinku nebo na velký okruh, který v sobě obsahuje i brodění vodou v jeskyni a návštěvu laguny. Tenhle vyjde asi na dvě hodiny. Domlouváme se, že si zaplatíme malý okruh a pak na místě uvidíme. Jeden z maníků tedy otevírá dveře od jeskyně, vevnitř má schované lampičky, kterým dodává elektřinu baterií z motorky. Bere tedy jednu a jdeme dále do útrob jeskyně. Nejprve jsem se bál, že mi bude vevnitř zima, protože jsme si nevzali žádné další oblečení a jsme jen v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Jak ale záhy zjišťuji, jsou mé obavy zcela mylné. V jeskyni je krásně teplo, je příjemněji o to, že je tam chládek. Spolu s naším průvodcem prozkoumáváme jeskyni. Když přijdeme na konec, domlouváme se, že tahle procházka nám stačí a jdeme zpět. Po rozloučení s obsluhou jeskyně se stejnou cestou vracíme směrem k městečku.

Na zpáteční cestě se ještě podíváme na kopeček, odkud by měl být dobrý rozhled po krajině. Už dole víme, že to pravda nebude kvůli velkému oparu všude v okolí, ale přesto se jdeme podívat nahoru. Kopeček si vzal za svůj zřejmě nějaký místní rybář, protože si krátí chvíli tím, že opravuje síť. Než vylezeme na kopec v tomhle počasí, pořádně z nás lije. Cesta na vrchol vede po kamenech a strmých svazích, které jsou místy pokryty žebříky z bambusu. Na vrcholu mám tričko zcela promáčené. Ke všemu je kopec porostlý vegetací a nahoře je tak spousta komárů a mušek. Proto se tu příliš dlouho nezdržujeme, děláme pár fotek a prcháme dolů. Cestou zpět jdeme podél navigačních pytlíků na bambusových tyčkách, které nás přivedou ne k mostu, kde jsme ráno přecházeli řeku, ale o něco výše proti proudu. Žádný most tu není, ale naštěstí se zde dá řeka docela jednoduše přebrodit. Leoš to dobrovolně spojuje ještě s koupelí.

Na výletu nám řádně vyhládlo, stavujeme se proto v restauraci. Leoš dává pizzu s tuňákem, já zkouším nějaké kuře se žlutým curry a rýží. Zde samozřejmě lepkavou. Převažuje zde zvyk, že je rýže servírována na zvláštním talíři a maso na talíři či v misce (dle způsobu přípravy) zvlášť. Pak je docela možné, že ještě dostanete malinkou mističku s nějakou omáčkou (zřejmě dle toho, co jste si objednali), ve které si dle všech předpokladů máte namáčet ručně umačkané kuličky z rýže. S obědem jsme oba plně spokojeni a vyrážíme na obhlídku městečka.

V městečku není žádných velkých zajímavostí. Veškerý ruch zde zabezpečují cizinci. Ale z celého Vang Viengu dýchá nádherně ospalá atmosféra, nikde žádný ruch či shon, všichni posedávají v restaurací, pomalu korzují po "pěší zóně", polehávají v barech u řeky či se jen tak nechávají unášet říčkou na vypůjčených duších. Je tu pouze jeden menší chrám. Ani tržiště jako jinde se nám nepoštěstilo najít. Pouze pár stánků porůznu rozmístěných po vesnici, které se tržištěm nazvat neodvažuji. U jednoho z nich si kupujeme kokosový ořech. Paní prodavačka nám jej mačetou zručně osekává, nasazuje brčko a podává ke konzumaci. Po vypití veškerého obsahu ořechu si jej pak necháváme rozbít úplně a ještě nám je polévkovou lžící vyloupnuta dužina či sražené mléko vevnitř kokosáku. Ať už to byla dužina či něco jiného, nic nemění na tom, že to bylo moc dobré. Po prohlídce města ještě následuje shake v jednom z barů na pohovkách, kde se sedí "na Turka" a pak už domů a spát.

Den č. 14 - Pá 4.2. Vang Vieng - Vientiane ::::: foto

Když před sedmou hodinou vstáváme a podíváme se z okna na dvůr, zjišťujeme, že majitel postavil přes noc na dvoře velký stan pro spoustu lidí. Ze začátku tipujeme, že tu bude snad nějaká svatba. Druhou možností je však to, že to má něco společného s místními zvyky či s čínským Novým rokem, který bude za pár dnů.

Jdeme se do jedné z nedalekých restaurací nasnídat. Dělají se tu běžné snídaně něco s bagetou - buď osmažená slanina, míchaná vejce, smažená vejce, bageta se sýrem či něco podobného.

V restauraci kolem nás chodí slepice. To že to zmiňuji jenom zde však neznamená, že by se jinde nic podobného nedělo. Babka od majitelů restaurace dělá po ránu ústní hygienu asi 4m od nás (je decentně otočená zády k nám). Babka má sklenici vody, napije se, vyplivne to na zem. Pak natáhne pořádný flusanec a cele to mrskne do zahrádky k sousedům. Ale snídaně je dobrým základem pro celý den a proto si chuť nemůžeme nechat zkazit.

Po snídani si jdeme pro věci a přesunujeme se na autobusové nádraží. U jednoho ze dvou prodavačů jízdenek, kteří mají kancelář na zápraží jakési chajdy (lépe řečeno - mají kancelářský stůl na zápraží nějaké chajdy) kupujeme jízdenky na bus do Vientiane. Dostává se nám však odpovědi, že bus, kterým chceme jet je již obsazen. Buď si dvě hodinky počkáme a nebo pojedeme pick-upem. Volíme autobus. Po chvíli si to však rozmýšlíme a necháváme si od prodavače lístků přepsat jízdenku na pick-up, který vyjíždí každých 20 minut a jedeme s ním. Pick-up je terénní vozidlo (nejčastěji nějaká Toyota), které má dvě lavice na korbě podél bočnic, má udělanou konstrukci s přidělanou střechou a na ní obvykle zahrádku a tyhle pick-upy mají vzadu ještě mohutnou trubkovou konstrukci ve výši ložné plochy, kam se dají přivázat buď zavazadla cestujících nebo si tam mohou stoupnout samotní cestující. Tato konstrukce je široká stejně jako vozidlo a asi metr dlouhá. Zabíráme si místa pod střechou hned za kabinou. Tohle je vyloženě cestování pro domácí, protože kromě nás dvou zde jede už jen jeden turista. Za chviličku je pick-up plný lidí a různého zboží a můžeme vyrazit. Ještě těsně před naším startem vidíme průvod vesnicí, který sice nechápeme, ale přesto fotíme.

Je nás asi něco kolem deseti pasažérů. Řidič vyjíždí ze zastávky a za neustálého troubení pomalu jede městečkem. Shání další cestující. Za nedlouho se mu to opravdu daří a přisedává k nám babka, co jede na trh se třemi pytli nějakých domácích přebytků, starý děda, jiná babka, která jede zřejmě prodávat svých asi třicet proutěných košíků, maminka s babičkou a dvěma asi pětiletými dětmi a další a další lidé a jejich méně či více objemná zavazadla. Děti vyfasují malinké umělohmotné stoličky a sedí na korbě mezi pytli a mezi nohami cestujících. Postupně se prostě auto docela zaplní. Nejvíce nás jelo na tomto stroji najednou 26. Ptáte se jak? V kabině jel řidič a na místě spolujezdce byly dvě (na místní poměry docela macaté) ženské. Na korbě nás sedí na každé lavici šest. Dvě děti uprostřed a jeden člověk sedící na zadním čele. To je dohromady osmnáct. Zbylých osm lidí pak stojí na konstrukci za vozidlem. 26 je poslední číslo, které mohu dosvědčit. Možná nás pak jelo i víc, ale přes dav lidí na zadním čele jsem již neměl přehled. Průměrná cestovní rychlost v tuto chvíli se pohybuje někde kolem 60 km/h. Tedy alespoň podle řidičova rychloměru, na který vidíme. Každý cestující platí řidiči až po vystoupení z vozu. Postupně, jak cesta ubíhá i cestujících ubývá. Už dokonce vystoupil i někdo s kuřaty či káčaty. Sice jsem je neviděl, ale jasně slyšel, jak nám na střeše pípala. Čím více se blížíme cíli naší cesty - hlavnímu městu Laosu, Vientiane, tím více řidič zrychluje. Už téměř nikdo nenastupuje ani nevystupuje a všichni zřejmě jedou až do hlavního města. Řidič postupně zrychluje a proplétá se zástupem koňských povozů, motorek a ostatních aut. Rychlost stoupá až na v Laosu neuvěřitelných 110 km/h ! V tu chvíli je nás asi 10 lidí v autě. Z toho dvě holky, jimž ještě zcela jistě nebylo dvacet stojí na konstrukci za korbou a drží se auta. Zřejmě jsou zvyklé.

Vientiane, původně jedno z prvotních meuang (poddanství) v údolí laoské řeky, ovládali Barmánci, Siamci, Vitnamci a Khmerové. Francouzi z něj učinili hlavní město - status, který si udržuje v postkoloniálním období. Je to klasické indočínské město s úžasně uvolněnou atmosférou. Město kopíruje zákrut řeky Mekong, uprostřed něhož je mohutný písečný ostrov.

Nádraží, kam nás pick-up zavezl je dle místních zvyklostí několik kilometrů od středu města. Proto nám nezbývá nic jiného, než vzít tuk-tuk a nechat se dovézt do středu města. Chvíli se pak rozkoukáváme a hledáme nějaké ubytování. Dnes jsme asi nějací vymyšlení, protože si bereme až čtvrtý pokoj, který nám je nabídnut. Jindy to obvykle zvládneme napoprvé, ale dnes se nám to moc nelíbí.

Poté, co se ubytujeme se jdeme podívat ven. Procházíme jen ze zvyku tři chrámy (Wat In Paeng, Wat Ong Teu a Wat Chan). Všechno nám to přijde stejné, proto se přesunujeme raději k řece. Mekong v těchto místech a v tomto ročním období vypadá docela hrozně. Kolem našeho břehu teče jen malá strouha, pak následuje velký písečný ostrov a vlastní řeka je skryta za ním. Takže výhled na řeku zrovna uchvacující není. Jdeme kousek dál a docházíme k tržišti. Kupujeme si nějaké ovoce. Ale jak jdeme dál a dál ke středu trhu, jsme docela znechuceni z bordelu, který se všude kupí. Něco už jsme viděli i jinde, ale tam se to omezovalo spíše na prodej masa. Ale zde mne překvapilo to množství igelitových pytlíků, a různých zbytků ovoce a zeleniny, které se válelo v bahně. Proto nás přešla chuť i na tradiční obhlídku tržiště. Otočili jsme se a tak nějak vypadli odsud. Překvapení na nás ještě čekalo, když jsme šli kolem tržiště a viděli stánky zezadu. Kolem tekl potůček, kterou ale místní změnili v odpornou smradlavou stoku s šedivo-černou vodou a poházenými odpadky všeho druhu.

Návštěva tržiště však nebyla hlavním úkolem dnešního dne. Chtěli jsme se podívat na autobusové nádraží a tam zjistit, kdy jede nějaký bus do Savanakhetu. Města vzdáleného asi 450km na jih. Našli jsme jenom jedno autobusové nádraží, o kterém jsme si ale nemysleli, že je to, které hledáme. Proto se ptáme tří místních policistů, aby nám ukázali na naší mapě v průvodci, kde se právě nacházíme. Chudáci byli z naší mapy úplně vede a nedovedli nám na 100% říct, kde teď vlastně jsme. Až na druhý den jsem zjistil, že jsme zašli až mimo naši mapu :-)

Autobusák, který jsme chtěli jsme sice nenašli, ale zato jsme přišli do nádherného parku Patuxai. Nachází se kolem stavby, která připomíná Vítězný oblouk v Paříži. Jsou tam dvě fontány a spousta zeleně. V parku hraje hudba a do rytmu stříkají fontány. Je to něco, co jsem s velkou potěchou přivítal. Poté, co člověk už několik dnů sleduje jenom vyschlou pustinu je to příjemná změna, když můžou oči spočinout na trošce zeleně. Cestou k parku jsme si všimli u jedné z budek, které stojí téměř u každé větší křižovatky, že je opuštěna, ale uvnitř jsou dvě policejní čepice. Proto ještě chvíli čekáme, až přece jen padne trochu soumrak a vydáváme se na cestu domů. Čepice v budce stále ještě jsou, a tak jedna z nich padne do našich spárů. Není nad suvenýry.

Kousek od centra města se zastavujeme v jednom z barů na nějaký shake. Já zkouším na doporučení majitelky papájový a nemůžu si stěžovat. Doma si ještě operu nějaké věci, hodím je na balkón uschnout a jdeme spát.

Den č. 15 - So 5.2. Vientiane ::::: foto

Ráno mi Leoš oznamuje, že v noci pršelo. Já to bohužel registruji, až když jdu ven, abych si vzal z balkonu prádlo. Teď už věřím, že pršelo. Nevadí, věci ještě jednou vymáchám, hodím znovu na balkon a jdeme ven. Jdeme na autobusák. Dáváme snídani. Leoš kávu a nějakou buchtu, já si nechávám udělat výbornou bagetku. Bageta se nahřeje, rozkrojí a na spodek se namaže něco jako játrová paštika. pak se tam dá spousta různé zeleniny, položí se tam ještě nějaké maso nebo jiná paštika, zalije pálivou omáčkou a už je to připraveno ke konzumaci. Na autobusáku zjišťujeme, že jede vždy v půl osmé nebo v deset a platí se řidiči přímo v autobusu. Poté bereme tuk-tuk a necháme se odvézt ke Velké stupě. Jsme zde zřejmě prvními návštěvníky. Z venku vypadá honosně, ale když vejdeme dovnitř, zjišťujeme, že je to jen velká vybetonovaná věc natřena zlatou barvou. Ta na mnoha místech už opadává. Celou stavbu zachraňují jen obrazy nějakého zřejmě známého místního malíře. Kromě obrazů zde není absolutně nic k vidění.

Vedle Zlaté stupy je parlament. Kolem něj přecházíme k Pomníku Neznámého vojína. Prostě jsme tu byli, ale žádná věc, která by mne zaujala. Tady bereme znovu tuk-tuk a jedeme k parku Patuxai. Chvíli tu posedáváme, fotíme a nakonec jdeme na vyhlídku do památníku Patuxai. Jak se všude dočtete, připomíná památku obyvatel Laosu, kteří zahynuli v předrevolučních válkách. Paradoxně byl postaven v roce 1969 z amerického cementu, který měl být použit na stavbu nového letiště.

Z vrcholu je krásný výhled na město. Zkoušíme něco fotit. Až poté si všímáme sporadických značek zákaz focení a dokonce i jednoho maníka, který asi nedělá nic jiného, než že turisty upozorňuje na to, aby zde nefotili a nefilmovali. Zřejmě ze strategických důvodů.

Je asi poledne. Přesunujeme se na pokoj. Já se ještě stavuji na internet. Leoš zřejmě dostal nachlazení ode mne a dnes mu není nejlíp si jde na pokoj lehnout. Po internetu navštěvuji ještě dva chrámy (Wat Mixai a Wat Hai Sok) cestou domů, ale žádné zázraky jsem neviděl.

Po chvilce oddechu na pokoji se jdu ještě podívat do bývalého královského paláce Haw Pha Kaew, který je přeměněn na muzeum. Těsně vedle tohoto paláce je současný Prezidentský palác Haw Kham. Ten sice přístupný není, ale vyfotit se dá. V muzeu je k vidění několik předmětů z historie země. Jsou zde výrobky ze stříbra, vykopávky, sochy. Jako vadu na kráse jsem si všiml snad jen toho, že téměř u žádného exponátu není popisek. Některé věci, které jsou uvnitř skleněných vitrín téměř nejsou vidět. Důvodem je tak dokonale vyleštěné sklo. Zřejmě jej někdo umýval stejnou vodou, kterou nejdřív umyl podlahu celého chrámu. Je zde ponechán původní oltář se sochou Buddhy a nesmí se zde fotit.

Poté přecházím pouze přes ulici a jdu se podívat do chrámu Wat Si Saket. Jak se můžu dočíst v průvodci, pochází z roku 1818, kdy jej dal postavit král Anouvong a je nejstarším dochovaným chrámem ve Vientiane. Bohužel je to na něm vidět až příliš. Anebo možná jen tak ostře kontrastuje s krásnými novými chrámy všude po městě. U těchto ale není výjimkou, že jsou staré jen pět či deset let.

Při příjezdu do města jsem viděl na opačném konci města sochu typického asijského bojovníka v brnění. Je poblíž sochy tří slonů. Vydáváme se tedy přes celý střed města k němu. Cestou pozoruji běžný denní ruch a provoz po městě. Když se konečně dostanu až k soše, nefotím jenom ji, ale ještě i dvě malé holky, které mě viditelně prosí, abych si je vyfotil taky.

Po celý den jsme slyšeli, že hřmělo a párkrát jsme dokonce zahlédli blesk. Další déšť už ale v noci nepřišel.

Den č. 16 - Ne 6.2. Vientiane - Pakse ::::: foto

Budík nám zvoní v 5:15. Sice celou dobu vstáváme docela brzy, ale tohle je přeci jen o hodinku dříve než obvykle. V šest hodin opouštíme hotel a necháváme se tuk-tukem odvézt na autobusové nádraží poblíž Talat Sao (Ranního trhu). Na nádraží sice bus do Savanakhet stojí (přesně tam, kde jsme si to včera ověřovali), ale lístky si prý musíme koupit na jiném autobusovém nádraží. Času není nazbyt a chvíli před sedmou hodinou tedy uvěříme jednomu maníkovi, bereme tuk-tuk a jedeme přes celé město na druhé autobusové nádraží. V guestbooku je značeno jako Senesabay Co. či někde poblíž. Zde je autobus již nachystaný. V půl osmé má skutečně jet. Kupujeme tedy lístky do Savanakhetu, dáváme bágly na střechu autobusu, kde už bylo asi deset nových motorek a jedna snad metrová rostlina v květináči.

V autobuse jsme jen my dva běloši, zbytek plného autobusu jsou místní. Za chvíli je autobus plný a na řadu opět přicházejí umělohmotné stoličky do uličky. Z nádraží jsme sice vyjeli docela na čas, ale než se vymotáme z Vientiane, trvá to asi dvě hodiny. Zastavujeme na každém kroku, pořád někdo přistupuje. Zajímavostí je, že vždy několik set metrů před zastávkou řidič přibrzdí a dovnitř se nahrnou prodavači jídla. Už na chodníku se přetlačují o právo naskočit do autobusu jako první a mít tedy největší šanci na prodej svého zboží. Jsou to převážně prodavačky nejrůznějšího věku, jen místy se mezi nimi objeví nějaký muž. Prodávají tradiční místní sortiment rychlého občerstvení. Na hlavách mají mísy, na nichž jsou vyrovnány opečené kousky masa ať už kuřecího vepřového, hovězího či ryby. Dále následují různé druhy ovoce a také pití. Ale je možné si koupit i třeba žvýkačky. Až autobus za chvíli dojede na zastávku, prodavači, kteří obvykle příliš kšeftů neudělali vystoupí. K okýnkům se nahrnou další, kteří nabízí to samé. Mezi tím přistupují noví cestující.

Nakladač je téměř neustále na střeše a i během jízdy autobusu přivazuje zavazadla k autobusu. Pak ještě nepředvídaně zastavujeme u jednoho z krámků a jak se ukazuje, třetí člen osádky, který je na půl úvazku průvodčí a na půl úvazku nakladač kupuje pořádný provaz a háže jej kolegovi na střechu. Zřejmě pochybělo. Klimatizace v autobusu nefunguje. My jsme si mohli vybrat při nástupu do busu stranu, na kterou se posadíme a fikaně jsme si vybrali tu slunečnou. Za chvíli do toho řidič či někdo z jeho dvou pomocníků pustí klipy na videu, my si dáme špunty do uší a cesta všem spokojeně ubíhá. Krátce poté, co se konečně vymotáme z hlavního města je ještě tradiční zastávka na záchod a pak už můžeme pokračovat spokojeně dál.

V průběhu cesty, kdy jedeme z Vientiane nejprve kousek na sever, pak kus na východ a pak se cesta konečně stáčí na jih. Krajina je rovinatá, stále stejná. Všude polosuchá tráva a dřeviny. Vše zaprášeno, místy tradiční místní vesnice. Vše, na co jsme si už za těch pár dní zvykli natolik, že nás to nechává chladnými. Za zmínku snad stojí to, že každých pár desítek kilometrů se někde vybírá mýtné. Také to, že jsou v Laosu váhy na nákladní vozidla mne hodně překvapuje. A že jich není málo. Chvíli před cílovou stanicí v Savanakhetu děláme zastávku na sundání všech deseti motocyklů ze střechy našeho busu. Jak se ukazuje, za námi jel další autobus, který vezl úplně stejný náklad. Nevím, jestli autobusová doprava funguje i místo nákladní nebo zda si osádka busu jen tímto způsobem přivydělávala, ale vlastně je nám to jedno. Ještě před tím, než dorazíme do Savanakhetu víme, že tam nechceme zůstat a že pokud to jenom trochu půjde, budeme se snažit dostat dál na jih, zřejmě do Pakse.

S touto myšlenkou přijedeme do Savanakhetu. Při vystupování chceme zaplatit našemu průvodčímu další jízdenky až do Pakse, ale ten to odmítá. Postupně se dozvídáme, že náš autobus končí zde a na další cestu se budeme muset vydat autobusem jiným. Zklamaní nejsme jenom my, ale i spousta tuk-tukářů a motorkářů, kteří se tlačí u našeho autobusu a rádi by nás odvezli do centra města.

Nacházíme tedy náš další bus, nakládáme na střechu naše zavazadla a poté si jdeme koupit lístky. Jakmile máme jízdenky v ruce, jdeme dovnitř busu, abychom si chytnuli nějaké dobré místo. Všude je ale už obsazeno. Zbývá jen jedno dvousedadlo, ale to má tu nevýhodu, že neposkytuje místo pro nohy ani pro lidi místního vzrůstu. Když se na ně posadím já, potřeboval bych, aby sedadlo přede mnou bylo alespoň o deset centimetrů dál. Bohužel tedy zabírám sedadla dvě, protože se na jedno nevejdu. Další dvě dvousedadla jsou volná v zadní části busu, ale u nich je přivázána nějaká motorka. Kdo si tam chce sednout, musí motorku přelézt. Nakonec se ale všichni lidé z autobusu odebírají ven. Myslím si, že se jdou protáhnout ven před cestou, ale důvod je jiný. Jeden z pomocníků zavírá zadní dveře a u předních se kontrolují lístky. Jako první jdeme zřejmě protože jsme cizinci my. Zabíráme si tedy nakonec pohodlná místa u zadních dveří. Než se autobus zaplní, chvíli to trvá, ale nakonec přeci jen vyjíždíme. Cestujících je nakonec více než sedaček a ti, na které místo nezbylo jsou nuceni stát. Řidič ještě objíždí znovu celé město, všude troubí a shání další cestující. Mnoho úspěchu neudělal, ale po půl hodině se znovu vracíme k nádraží a konečně vyrážíme směr Pakse.

Náš autobus je poněkud menší než klasické autobusy. A také určitě starší, dovolil bych si tipnout, že pochází snad i z domácí produkce. Má dvoje shrnovací dveře. Oboje jsou dřevěné, ovládají se ručně. U každých stojí jeden kluk, odhadem patnáctiletý. Nahoře každých dveří je háček, jako je všude na kadibudkách. Ten se jednoduše zastrčí a dveře jsou zavřeny. Další osádkou autobusu je průvodčí a řidič. Tenhle autobus má tedy čtyři lidi oproti obvyklým třem. Maníky, kteří stojí u dveří jsme si soukromě pojmenovali brzdař a nakladač. Protože nakladač obstarává uložení a složení zavazadel cestujících na střechu a ze střechy autobusu, zatímco náplní práce druhého z nich (ten, který obsluhuje zadní dveře, u kterých sedíme my) je: při každé zastávce vzít kus dřeva, které má uloženo na schodech a po zastavení autobusu okamžitě založit zadní kolo, aby autobus neujížděl.

Ze Savanakhetu do Pakse je to asi 230km. Vyjížděli jsme již za soumraku, tj. po šesté hodině večerní. Řidič jel po silnici tempem docela slušným, ale protože místy byla zřejmě silnice hodně rozbitá a někde byly menší objížďky vymletých úseků, dostali jsme se do Pakse až o půl jedenácté večer.

Město Pakse založili Francouzi na soutoku řek Mekong a Se Don. Nyní je hlavním městem provincie Champasak, ale kromě živého trhu moc zajímavé není. Pakse je také vstupní bránou pro výlety do bývalého panovnického hlavního města Champasaku a pozůstatků angkorského Wat Phu.

Naštěstí je zde jeden pick-up, kam skáče hodně z pasažérů busu a jedeme z nádraží do centra města. Je to již tradičně zhruba pět kilometrů. Řidič pick-upu nás vyhodil před jedním z hotelů. I když po důkladnější prohlídce si myslíme, že název hotel používá zcela neoprávněně. Ono vlastně nějaká důkladnější prohlídka ani nebyla potřeba. Stačilo, když jsme vešli z ulice dovnitř a obrátili se k pultu recepce. Za ním se na betonové podlaze prochází kachna. Někde v pozadí tam tekla voda, téměř jsme měli pocit že tam teče odpadní voda z nějaké sprchy. Protože jsme byli už 17 hodin na cestě a oba jsme byli hodně utahaní, zeptali jsme se na dvoulůžkový pokoj i tady. Byla nám nabídnuta jedna díra se dvěma postelemi. Záchod a sprcha společné. Když si vzpomeneme na obdobné ubytování za podobné peníze, pak čtyři dolary za tenhle pokoj je cena přímo lichvářská. Nevadí, jinam už nepůjdeme. Je už téměř půlnoc. Prostě jenom vytáhneme spacáky, abychom něco nechytli, špinavé polštáře hodíme na zem za postel a konečně ležíme a čekáme, až nás přepadne spánek. Netrvá to dlouho.

Den č. 17 - Po 7.2 Pakse - Don Det ::::: foto

Ráno, stejně jako včera večer raději necháváme hygienu na příště. Tedy alespoň tu důkladnější. Blíže prozkoumáváme náš "hotel" a zjišťujeme, že na balkoně, který se táhne kolem celého hotelu je jen špína a nepořádek, spousta prázdných flašek od piva a nesmí chybět vyvěšeny vlajky. Laos a SSSR. Z nichž ta druhé vlastně visí na smetáku. Společná koupelna pro celé patro je na balkóně. Tedy ne, že by na vás každý z ulice viděl, když se umýváte, ale pokud chcete jít do koupelny, musíte vyjít nejprve na balkón a až pak můžete vejít do koupelny. Dveře vykopnuté, voda však naštěstí teče. Jak mě ale Leoš upozornil (byl si tam totiž umýt ruce a obličej přede mnou), při umývání je nutné si stoupnout co nejdále od umývadla, protože odpad z umývadla teče přímo na zem z výšky více než půl metru. No a protože si nohy umývat nechci, rád jeho rady poslechnu.

Jdeme někam na snídani. Pozorujeme, že v recepci nikdo kromě kačeny ze včerejška není. Na snídani si sedáme do restaurace hned za rohem. Při jídle si všímáme nápisu, že tady organizují přepravu na jih na ostrovy uprostřed Mekongu až na samém jihu Laosu. To je náš směr cesty. Neváháme a ptáme se na cestu, jestli je možná jet také. Dovídáme se, že je to bez problému, bus bude odjíždět v devět, tedy za hodinku a něco. Máme dost času, abychom dojedli, podívali se pár bloků odsud k mostu přes řeku Se Don, která se v Pakse vlévá do Mekongu a jdeme se sbalit. Docela se nám ulevuje, že tuhle zablešenou díru opouštíme snad bez újmy na zdraví a jdeme čekat na autobus. Ještě narychlo sedáme k internetu, vybereme poštu a napíšeme nejnutnější zprávy domů a už je devátá hodina a minibus stojí před restaurací.

Minibus je nádherný a moderní (alespoň oproti včerejšímu večernímu busu). Cesta ubíhá v pohodě, silnice je stále asfaltová. Asi za dvě hodinky zastavujeme u přívozu na ostrov Don Khong, kde část lidí vystupuje. Zbývající pokračujeme ještě pár kilometrů až k přívozu na ostrov Don Det.

Na břehu Mekongu vystupujeme, domlouváme se s jedním z majitelů loděk, že nás za příslušný obnos převeze na ostrov. Sedáme do loďky. Loďka se proplétá mezi většími a menšími ostrůvky a za chvíli jsme na místě. Vítá nás Don Det. Zde si vybíráme ubytování přímo nad řekou ve stylových chýší s houpacími sítěmi pověšenými před vchodem. Cena za dvojlůžkový pokoj: 1,5 dolaru.

Čtyři tisíce ostrovů (Si Phan Don) je velmi malebný, asi 50km dlouhý úsek řeky Mekong přímo na sever od kambodžských hranic. Během období dešťů dosahuje šířky 14km. Během období sucha řeka klesá a tím pádem se objeví stovky ostrovů a ostrůvků. Největší z trvalých ostrovů jsou celoročně obydleny a nabízejí fascinující pohled na klidný venickcý život orientovaný na řeku.

Chvíli relaxujeme, pozorujeme, jak místní dívka pere prádlo v Mekongu. Poté si Leoš dává od jednoho chlápka vyprat kraťasy, aby mu do večera uschly. U nabídky jedné z restaurací vidíme, že je možné se jet podívat na vodopády kousek dolů po řece a pak i na delfíny do Kambodže. My se chceme mrknout jen na vodopády a proto s místními lidmi vyjednáváme výlet k vodopádům. Za chvíli už jedeme lodí zpět na břeh, poté sedáme na nákladní auto upravené k osobní přepravě a jedeme asi 10km na jih. Tam jsou na Mekongu vodopády. Na ceduli je psáno, že výška je 14m, šířka jeden kilometr. Oni to možná vodopády až tak docela nejsou, ale spíš možná slušně velké peřeje. Přesto, že je období sucha je i teď řeka nádherná a pilně fotografujeme. Lezeme po kamenech kolem Mekongu a ani si neuvědomujeme, jak do nás slunce praží. A zřejmě vlivem toho, jak jsou rozpálené i všechny kameny, po nichž se pohybujeme mám za chvilku tričko úplně propocené. Dokonce se začínají objevovat příznaky, jako by se mi chtěla točit hlava. Proto urychleně piji, dělám pár posledních záběrů a jdu zpět. Sluníčko opravdu žhne až hrůza.

Kolem vodopádů je hodně stánků s pitím a suvenýry. Zkoušíme je cvičně projít, ale všude je vlastně pořád to stejné. Takže po chvíli sedáme zpět na naše auto a jedeme zpět. Ještě před tím, než nasedneme na loď si kupujeme dva melouny. Jeden na večer a jeden na ráno.

Večer se umýt můžeme buď stejně jako domácí přímo v řece včetně čištění zubů. Nebo se může využít společných sprch, vedle kterých jsou na dřevěné konstrukci postaveny čtyři dvousetlitrové barely, kam čerpadlem napouští voda z řeky. Pak už prostým samospádem teče buď do sprch nebo na záchod. Čili ať už zvolíte řeku nebo sprchu, je to docela nastejno.

Večer nám pan domácí přinese svíčku, zapálí nám petrolejku a popřeje dobrou noc. My povečeříme, na chvíli ulehneme do houpací sítě a za chvíli se odebereme spát. Ještě tradiční večerní namazání repelentem a pak už jen poslouchání nočních zvuků kolem řeky, dokud člověk neusne.

Den č. 18 - Út 8.2. Don Det - Stung Treng - Ban Lung ::::: foto

Ráno posnídáme druhý meloun, zaplatíme pokoj a jdeme na sraz k lodím. Odjezd má být v sedm, a jak vidíme, nepojedeme sami. Ovšem odjezd je mírně pozdržen. Nakonec se věci dávají do pohybu až chvíli po osmé a v půl deváté teprve vyrážíme. Máme zaplacen odvoz až na hranice, což obsahuje cestu loďkou na břeh, pak cestu pick-upem po silnici na jih kolem odbočky k vodopádům až na konec asfaltky. Zde končí silnice č. 13, která se táhne od jihu na sever přes celý Laos. Pak odbočíme k Mekongu a u řeky jsme vysazeni. Je tu hraniční přechod. Je to vlastně jedna dřevěná bouda, kde jsou dva úředníci a jedna napůl zvednutá závora před nimi. Snad všechny závory v Laosu jsou takhle napůl zvednuté. Na výstupu platí každý dva dolary a už můžeme jít pár metrů dolů k vlastní řece.

Zde nasedáme do lodiček a necháme se odvézt na druhý břeh do Kambodže. Poté zjišťujeme, že to vlastně není druhý břeh, ale pouze ostrov uprostřed Mekongu. Každý musíme opět vyplnit vstupní papíry, poté si úředníci vyberou od všech pasy a nastane chvíle čekání. Asi po půl hodince se věci dávají do pohybu a úředníci postupně začínají vydávat pasy. Každý zde musí zaplatit tři dolary za vstup do země. Můj osobní názor zní, že žádný oficiální poplatek za výstup a za vstup do země neexistuje, ale prostě zde, v odlehlé končině si úředníci stanovili svou vlastní taxu, která jim plyne do kapsičky. Nabízí se mi totiž myšlenka, kterou nemůžu opustit: Na výstupu z Laosu se platily dolary dva a v budce byli dva úředníci. V Kambodže se za vstup platily dolary tři a hádejte kolik tam bylo úředníků?

Jediná cesta od hraniční budky v Kambodže je pouze a jedině rychlá loď (speedboat). Bohužel nejsme jediní, kdo to ví. Ví to bohužel i řidiči těchto loděk a jsou si toho vědomi. Zkoušíme se s nimi domluvit o snížení ceny, ale nechtějí ani slyšet. Dokonce zkoušíme skoro hodinu vyčkávat, ale není nám to nic platné. Nakonec sedáme do jedné z loděk a platíme stanovenou taxu.

Loďka jede až do nejbližšího kambodžského města Stung Treng, které je asi 50km vzdáleno. Na loď si sedají vždy jen čtyři cestující a jejich zavazadla plus řidič. Jede se zhruba 70 km/h. Projížďka je sama o sobě zážitkem. Ovšem krajina je stále docela stejná. V řece je hodně kamenů a skalisek, které se musí objíždět, místy se rozlévá do velké šířky se spoustou ostrůvků.

Asi za hodinu přijíždíme do města Stung Treng. Na břehu se nás okamžitě ptají místní lidé, co bychom potřebovali, kam že bychom chtěli jet. My jsme se po cestě lodí domluvili, že se podíváme do provincie Ratanak Kiri, do jejího hlavního města Ban Lung, které je odtud vzdáleno 140km. Jdeme tedy k restauraci opodál a dáváme si oběd. Odtud jede pak pick-up do města Ban Lung. Už víme, že nás pojede šest turistů. Ještě tedy počkáme, až budou ostatní po jídle a za chvíli už usedáme na korbu.

Pick-up vyjíždí. Projíždíme město a troubením dáváme najevo, že bychom ještě někoho vzali. Nakonec si k nám na korbu sedá nějaká babka pravděpodobně s asi pětiletou vnučkou. Konečně vyjíždíme z města. Řidič jede docela slušně (asi kolem 70-80 km/h) a neustále troubí, aby mu všichni uhnuli z cesty. Ovšem po pěti kilometrech asfalt končí a nastupuje polní cesta. Naštěstí vypadá, jako by se měla upravovat a snad i asfaltovat. Je krásně uválcovaná, takže nám to docela ubíhá. Jediné, co je horší, je spousta prachu. Asi po dalších deseti kilometrech z uválcované polní cesty odbočujeme a najíždíme na klasickou polňačku. Všude spousta prachu, spousta děr. Řidič kličkuje po silnici z jedné strany na druhou, vždy podle toho, kde se mu zdá trochu lepší cesta. Alespoň, že je cesta převážně bez zatáček. Kolem je stále stejná krajina. Uschlý les, rostliny plné prachu. Místy jsou vidět doutnající části podrostu. Po několika desítkách kilometrů přijíždíme do první vesnice. Těch tu vůbec není mnoho. Vesničky jsou stále stejné jako v Laosu. Projíždíme kolem školy. Bohužel jsme ji nestihli vyfotit. Stála by za to. Viděli jsme krásně všechny žáky, pana učitele i celou tabuli. Protože celá třída byla jen pod přístřeškem pokrytým palmovým listím a měla buď jen jednu stěnu nebo dokonce vůbec žádnou. Průběžně se cesta zhoršuje. Postupně jsou v silnici půlmetrové díry a řidič musí téměř zastavit, aby se něco nestalo našemu dopravnímu prostředku. Na korbě se docela musíme držet, abychom se nepotloukli o trubkovou konstrukci, na které je uchycena střecha. Docela nechápu, jak někdo může pětileté dítě vzít na takovou cestu na korbě dodávky. Když jedeme alespoň čtyřicítkou, je docela příjemně, protože kolem proudící vzduch v okolním rozpáleném vzduchu krásně chladí. Ovšem místy, když vjedeme do pásu vzduchu, který je extra rozpálený, tělo si žádá tekutiny dosti razantně. Ke slovu přichází sluneční brýle, protože nerad riskuji, že mi nějaká zbloudilá muška vletí do oka. O prachu nemluvě. Naštěstí zde není takový provoz a proto se práší jen za naším vozidlem. Ovšem když místy předjíždíme motocyklistu či ve vesnici cyklistu, vůbec jim nezávidím. Asi po pěti metrech za naším pick-upem je ztratíme z dohledu v oblacích prachu. Každý z těchto nebožáků si vždy jen vezme do ruky límec své košile a přitiskne jej k puse a nosu.

Čas plyne, během cesty máme jednu zastávku v nějakém malém "motelu". Dá se zde koupit něco k pití a zřejmě i něco k jídlu. Pak pokračujeme dále. Slunce zapadá a my stále jedeme. Do města Ban Lung přijíždíme až po setmění. Řidič zastavuje před docela luxusním hotelem. Až máme strach, že tohle pro nás nebude, že to bude příliš drahé. Naštěstí nás majitel hotelu překvapuje cenou, kterou bez problémů přijímáme. Navíc máme vlastní sprchu, výhled z terasy, kabelovou televizi, ručník a čisté povlečení. Dvoulůžkáč za pět dolarů.

Provincie Ratanak Kiri je kambodžským divokým východem, žijí tu různé domorodé kmeny neboli chunchiet (etnolingvistické menšiny) a je tu spousta různých přírodních zajímavostí včetně jezer, vodopádů a života v přírodě, který není na první pohled vidět. Nejlepší je se sem vypravit v prosinci nebo lednu, protože v období dešťů je cestování obtížné a na vrcholu období sucha díky červenému prachu každý vypadá, jako by byl snědý.

Ban Lung je provinciální hlavní město a nejlepší výchozí místo, ze kterého můžete prozkoumávat přírodní zajímavosti oblasti. Město samotné není moc živé, nejsou zde žádné banky, ale místní lidé jsou příjemní.

Konečně si dáváme sprchu. Sice zde teče jako na většině jiných místech pouze vlažná voda (tedy teplá dle teploty okolního vzduchu), zkoušíme ze sebe smýt veškerý prach. Před očistou jsme měli (téměř všichni) potem, prachem a větrem natuženy vlasy do roztodivných účesů. Po mé očistě zůstává ve sprše pouze červená zem, se kterou mám ještě chvíli práci, abych ji uvedl alespoň trochu do přijatelného stavu.

Ještě se jdeme dolů do restaurace najíst. Majitel a číšník v jedné osobě mě však překvapuje při mé objednávce zaskočí: Když si objednávám kuřecí maso s rýží, dostává se mi odpovědi, že kuřecí maso není. Buď vepřové nebo hovězí. Dávám si tedy vepřové. Počkáme obligátní téměř půlhodinku a je mi přineseno - ano, hovězí.

K objednávání v hotelu Ratanak, kde jsme ubytováni bych se ještě rád vrátil. Zvykem je, že pan vedoucí si zapíše objednávku na lísteček a odnese ji do kuchyně. Poté, až se příslušná porce připraví s ní přijde zřejmě kuchařka či nějaká servírka mezi dveře lokálu, zůstane stát a váhavě se rozhlíží. Pak se s porcí jídla projde po místnosti, vyjde na zahrádku, jestli to není někoho tady. Pak to třeba někomu začne servírovat, dotyčný host jí sdělí, že to jeho není. Takže si porci zase sebere a jde hledat dál. Je docela zajímavé to pozorovat. Krásně se u toho bavíme.

Den č. 19 - St 9.2. Ban Lung ::::: foto

Kolem sedmé hodiny jsme už dole v restauraci. Dáváme si nějakou snídani. Leoš má za chvíli svou omeletu, já si na své nudle musím chvíli počkat. Když se mi to zdá už dostatečně dlouho, zavolám pana majitele a ptám se, kde že to mám svou porci. Majitel mne ujistí, že to tady za chviličku bude. Asi za dalších pět minut se přijde zeptat, co že jsem si to objednal. Rád mu to zopakuji a za dalších pár minut mám i já svou porci před sebou.

Během snídaně za námi přijde jeden maník s tím, že nám nabízí k pronájmu motorku. Po krátké rozmluvě jeho nabídku přijímáme. Půjčený stroj je nějaký čtyřtakt o obsahu 100 ccm značky Daelim, jakých zde jezdí spousty. Jako bonus nám dává okopírovanou mapku okolí. Technická jednotka a řidič naší dvojice je Leoš. Ten má taky stroj na starosti. Domlouváme se, že nejdříve se zajedeme podívat k jezírku, které je vzdáleno asi 5km od města.

Jezírko vulkanického původu je opravdu nádherné. Stromy kolem jsou krásně zelené, jsou tu udělány dokonce dvě mola pro koupající se. Opodál je nějaké malé muzeum, které však vypadá tak bídně, že pokládáme za ztracený čas do něj chodit. Když už plavce přestane bavit cachtání, nastupujeme zpáteční cestu.

Nastává však problém. Motorka už zlobila cestou sem, ale nepřikládali jsme tomu zásadnější význam. Když máme jet zpět, směrem k hlavní cestě, která je vzdálena necelé dva kilometry, je to oříšek. Motorka vůbec netáhne. Navíc drát na svíčce je jenom neuměle omotán a nebudí vůbec důvěru. Dle domluvy jdu napřed, Leoš se pokouší motorku nastartovat a měl by mě dojet. Činí tak až asi za čtvrt hodiny, když už mu jdu naproti. Jak se od něj dovídám, problém byl také v množství benzínu. Musel tedy od jiného motorkáře půl litru benzínu koupit, abychom měli vůbec šanci dojet k našemu hotelu. Problém s benzínem je sice vyřešen, ale motorka nechce vyjet byť jen malinký kopeček ani s jedním mužem na palubě. Pomáhat nám zkouší i místní. Problém ale nevyřešili. Když se dostaneme za zvlněnou silnici na rovinu, nějakým způsobem už dojíždíme na našem motocyklu až k hotelu. Tady vyhledáváme maníka, který nám motorku půjčil a vysvětlujeme, že bude zřejmě špatná svíčka. Motocykl je tedy odvezen přes ulici do nějaké dílny. Asi za čtvrt hodinky je nám motorka navrácena. Závada byla opravdu odstraněna výměnou svíčky a my můžeme pokračovat v objevování okolí města.

Jako další máme namířeno k jednomu z okolních vodopádů. Je asi deset kilometrů od města. Nejdříve však kupujeme u jedné z četných benzinových stanic trochu pohonných látek pro náš stroj a můžeme vyrazit. K vodopádu přijíždíme bez větších nesnází. U každé z turistických atrakcí se platí vstupné a stejně tak je tomu i zde. U vodopádu jsme jediní cizinci a podle toho vzbuzujeme také pozornost. Nahoře nad vodopádem nám pózují místní koupající se kluci pro focení. Dolů pod vodopád jdu nakonec jen já, Leoš zůstává nahoře a je objektem zájmu všech místních dětí.

Po chvíli přece jen odjíždíme zpět k hlavní silnici. Na cestě v nějaké vesničce zastavujeme, abychom si mohli vyfotit místní domečky a vůbec prostředí kolem. Z jednoho obydlí vychází muž, který se s námi dává rád do hovoru. Říká, že se živí sběrem kaučuku z gumovníků, které jsou tady všude kolem. Dle jeho slov odpovídají dva litry kaučuku jednomu kilogramu a za každý kilogram je čtvrt dolaru. Ovšem za příliš spolehlivé informace bych to nepokládal :-). Ale dověděli jsme se od něj, že farma se slony je jen kousek po silnici zpět a pak odbočit doprava. Loučíme se s ním a dáváme na jeho slova. Jedeme ke sloní farmě. Bohužel naše hledání se protáhlo, dokonce se i zkoušíme ptát, ale sloni nikde. Po několika kilometrech dojedeme k brodu, kousek od něj objevujeme krásný vodopád, ale slony bohužel ne. Vidíme kolem sebe že tudy určitě chodí, ale nakonec jsme slony nenašli. Hlavně ukazatel stavu paliva v nádrži nás nutí ke zpáteční cestě. Místo slona jsme nakonec viděli alespoň velkého (asi jeden a půl metrového) hada. Otáčíme a nakonec se bez dalších potíží navracíme na hlavní silnici, kde kupujeme další benzín do našeho stroje.

Nyní máme na programu cestu k poslednímu vodopádu. Měl by být asi 6km daleko. Cestu zvládáme jen s jedním dotazem na správný směr. U vodopádu je jen pár lidí, vodopád je docela vysoký. Dokonce se dá se jít pod skálu "za vodopád". Využívám příjemného svlažení a nechávám se celý pod vodopádem osprchovat. Leoš zatím nahoře nad vodopádem mimo jiné jednomu z místních kluků seřídí hodinky...

Protože je něco po jedné hodince odpolední, domlouváme se, že jedeme zpět k jezírku. Cestou se zastavujeme ve městě. Procházíme se po tržišti. Hledáme nějaké ovoce, ale marně. Nenašli jsme vůbec nic. Žádná mandarinka, meloun, ananas, mango či nějaké z místních druhů ovoce. Pouze kokosové ořechy. Buď je tohle město opravdu tak odříznuto od světa anebo jsme spíše nebyli na tom správném tržišti. Pravdou ale je, že žádné jiné ovoce kromě kokosáků jsme neviděli za celou dobu pobytu v celém městě.

Když se dostavíme opět k jezeru, jsme docela zaskočeni. Ráno tu bylo jen pár lidí, nyní je to tu jako by se sem přemístilo celé městečko. Spousty domorodců se přijeli koupat. Přesto si nacházíme jedno odlehlé místo, kde trávíme odpoledne. Při cestě zpět se dáváme do řeči s jedním maníkem, který je u jezírka se svým synkem a třemi dalšími dětmi. Ten nám osvětluje, že dnes je čínský Nový rok a že lidé mají jenom zkrácenou pracovní dobu. Stejně tomu tak bude prý i po následující dva dny.

Tento člověk se všemi čtyřmi dětmi přijeli na jedné motorce. Stejně tak zde jezdí spousta lidí vždy jen na jednom motocyklu. K vidění jsou například tyhle varianty cestujících na jedné motorce: tři dospělí muži, čtyři holky anebo mladá rodinka: otec řídí, jedno malé dítě stojí před ním, druhé dítě sedí za ním a na konci sedí máma.

Den č. 20 - Čt 10.2. Ban Lung - Stung Treng - Kratie ::::: foto

Den nám začíná chvíli před sedmou. Sbalíme si věci, vyběhneme se podívat na věčně zaprášenou terasu našeho hotelu, sejdeme po zaprášené chodbě dolů (z terasy na chodbu totiž nejsou žádné dveře a tak může všudypřítomný červenohnědý prach bez potíží proniknout do všech útrob našeho docela honosného hotelu.) Když se tak rozhlížím z terasy dolů, neodpustím si nepřipomenout, že jediný kus asfaltu (nebo je to snad beton? - pod tou vrstvou prachu to nejde skoro poznat) široko daleko je před naším hotelem. Je dlouhý asi 100m. Ovšem v království prachu je to absolutně beznadějné. Snad jediné pozitivum to může mít v období dešťů, kdy nebude na tomto úseku bláto. Ale nyní? Krásně se bavím u všech snah domácích někde zametat. Zvlášť před domem. Pak projede jedno auto a je to úplně stejné jako předtím. Ne-li ještě horší.

Posnídáme a ptáme se maníka, se kterým jsme si včera domlouvali odvoz zpět do města Stung Treng. Nacházíme ho, ale je nám oznámeno, že cena, za kterou jsme si odvoz domluvili se zřejmě zvýší, protože nesehnal dostatečný počet lidí. Naštěstí po dotazování ostatních turistů zjišťujeme, že jede ještě jiné auto - a sice pick-up. Za poloviční cenu. Neváháme na přidáváme se k ostatním asi osmi cestujícím. Můžeme si vybrat, jestli budeme sedět na korbě či za mírný příplatek v kabině. Leoš dává přednost kabině, já upřednostňuji zážitky a možnost poslechu anglické konverzace a zůstávám na korbě. Při odjezdu zjišťujeme, že na korbě je jedno rezervní kolo (tento řidič je zřejmě opatrnější, protože když jsme jeli do Ban Lungu, šlapali jsme se po rezervách dvou) a osm velkých kostek ledu (asi 50x30x15cm) přehozených igelitem.

Bez většího otálení se dáváme na cestu. Asi po kilometru se zastavujeme v místním klášteře a nasedají k nám dva mniši, kteří budou dělat po celou cestu do Stung Treng společnost Leošovi - sedají se vedle něj na zadní sedadlo kabiny. (Podle jeho dojmů po cestě byli vcelku hodně cítit nějakým cibulovým jídlem).

Cesta ubíhá bez problémů. Já sleduji konverzaci a snažím se tak trochu vylepšit mé znalosti cizího jazyka. Bohužel po pár kilometrech zjišťujeme, že led v tomhle počasí taje. K velkému údivu všech cestujících na korbě :-). Kdyby pouze tál, nebylo by to tak hrozné. Ale korba je plná vody a naše příruční zavazadla jsou celá mokrá. Krosny máme naštěstí na střeše a ty tedy nejsou pohromou postiženy. Navíc se igelitová plachta, kterou jsou ledové kostky přikryty začíná uvolňovat, jak se auto naklání při vjezdu do nesčetných děr na silnici a kostky ledu nám po sobě krásně jezdí. Protože mi jedna neustále sjíždí na nohu a nepříjemně studí, nejsem dalek tomu, abych ji vyhodil z auta. Nakonec ji ale necháváme spadnout z hromady na podlahu korby, kde už tolik nepříjemností nepáchá. Postupně se igelit trhá a my už místy stojíme nohama přímo na ledu. Protože se nám zdá situace neúnosná, klepeme na kabinu řidiče a žádáme o zastavení. Řidič zkouší nějak upravit igelit, anglicky sice neumí, ale snaží se nám vysvětlit, že náklad ledu vezeme pro restauraci na půli naší cesty. Naštěstí pak už to ke zmiňované restauraci není daleko a po půlhodince zastavujeme. Všechen led se vykládá. Jen bych si zde nerad dával nějaký nápoj s ledem vzhledem k tomu, že jsme se po něm všichni pošlapali. Ale zase na druhou stranu - jinde to určitě není o moc lepší.

Cesta až do Stung Treng pokračuje bez obtíží (tedy samozřejmě v rámci již dříve popsaného). Pouze asi 10km před cílovou stanicí, kdy se zase jedno ze stád krav rozmyslelo a přechází silnici srážíme jednu kravku pod naše vozidlo. Naštěstí jsme už téměř stáli, takže to pick-up odnesl jen mírným promáčknutím blatníku a kravka neměla zjevné postižení vůbec žádné. Přestože spadla až pod auto, rychle se vyškrabala, vyskočila na všechny čtyři a pelášila pryč. Právě jsme byli svědky nejvážnější dopravní nehody za celou naši asijskou misi. Přestože se zde jezdí podle našich měřítek bez jakýchkoliv dopravních pravidel, jezdí se velmi pomalu a hrozně opatrně. Obdivuji místní řidiče, hlavně ve větších městech, že dokážou přežit na silnici byť jen jediný den.

Asi jediné pravidlo, které jsem na zdejších silnicích vypozoroval je, že se jet musí pořád. Sice krokem, ale stále se jede. Různě se kličkuje a uhýbá, pouze v nejnutnějším případě, kdy vám někdo metr před vámi vjede do cesty se zastaví. Tohle samozřejmě neplatí o semaforech. Tam, kde je situace opravdu neudržitelná, jsou semafory, na které se dbá. Jenom občas na křižovatkách chybí červení a zelení panáčci pro chodce a tehdy musíte odhadnout, že ještě chvíli budou mít vozidla, před kterými chcete přejít červenou, ale to je vlastně už jen malichernost.

Tak například když krátce po jedné hodině odpolední přijedeme do Stung Treng a dáme si něco k jídlu, během čekání, než nám jej přinesou si odskočíme na záchod. Téměř v každé restauraci se na toaletu skrz kuchyni nebo je hned vedle. Téměř vždy se tedy můžete podívat, na které pánvi či ve kterém hrnci se vaří zrovna ta vaše porce.

Ještě než si dáme oběd se domlouváme znovu s naším řidičem (samozřejmě skrz tlumočníka), jestli by nás nevzal dál na jih, asi do 150km vzdáleného městečka Kratie. Řidič souhlasí a dokonce ani cenu nenabízí vysokou. Souhlasíme. Pojedeme čtyři turisté na korbě a jeden Číňan v kabině. Poobědváme a za chvíli vyrážíme.

Cesta je prvních patnáct kilometrů shodná s cestou do Ban Lung, pak ale neodbočíme na vedlejší silnici vedoucí do provincie Ratanak Kiri, ale jedeme na jih stále po uválcované široké prašné silnici. Aby to ovšem nebylo tak prosté a jednoduché, každých pár set metrů je silnice překopána asi metr širokým a téměř dva metry hlubokým výkopem. U každého je pak objížďka, obvykle dlouhá asi 30-50m. Prostě se sjede ze silnice asi tři metry dolů, do lesa, do krásně sypkého a jemňoučkého písečku, nezřídka hlubokého asi 20cm. Na konci objížďky se zase vyhrabeme na silnici a pokračujeme pár set metrů znovu po uválcované silnici.

Protože tato silnice vypadá, že zde probíhá nějaká výstavba snad s budoucím asfaltovým povrchem (na pár místech jsou vidět nějací dělníci a někteří i něco dělají), zkoušíme mezi sebou tipovat, kdy se tohle, nejen na místní poměry veledílo, podaří dokončit. Odhady však vesměs nejsou nikterak optimistické. Přesto, že Kambodža je vlastně jedna velká placka a tedy přírodní podmínky pro budování dopravních cest jsou více než příznivé. Třeba oproti severnímu Laosu, kde se musel překonávat jeden horský hřbet za druhým.

Provoz je zde o dost větší, než na silnici do Ban Lung. Přeci je to silnice vedoucí do hlavního města a ne někam do zapomenuté oblasti u vietnamských hranic. Větší provoz s sebou ovšem nese o mnoho více prachu. Už zdálky vždy vidíme protijedoucí vozidlo, které jakoby mělo za sebou dýmovnici. Všichni to řešíme střídavým otáčením proti směru jízdy, já občasným zadržováním dechu. Bezvadné jsou také situace, kdy dojíždíme nějaké auto. Obvykle nákladní a chystáme se jej předjet. Například jedna situace: Jedeme za nákladním autem plným bambusu. Prachu je jen za ním docela dost. Do protisměru jede ovšem nějaké vozidlo. Čekáme "schovaní" za náklaďákem, až nás protijedoucí vozidlo mine. Pak už vyjíždíme ze zákrytu, ale ve zvířeném prachu se objevuje druhé protijedoucí vozidlo. Rychle se tedy schováváme opět za před námi jedoucí náklaďák. Poté už náš řidič předjíždí, aniž by (alespoň dle mých měřítek) viděl před sebe. Možná zde ještě nikdy tři auta za sebou jet neviděl.

Asi kousek za půlí cesty opouštíme uválcovanou cestu a najíždíme na starou úzkou polní cestu. Jak projíždíme různými vesničkami, slunce postupně sestupuje níže k obzoru, silnice se postupně začíná zlepšovat. Tedy abych byl přesný: začíná se objevovat asfalt. Staré vybouchané pozůstatky někdejší asfaltky. Vlastně je to ve svém důsledku někdy ještě horší, protože se tím díry v silnici paradoxně ještě prohlubují.

Postupně však začíná mezer mezi jednotlivými vesnicemi či osadami ubývat a pomalu si uvědomuji, že už několik kilometrů jedeme v jedné souvislé zástavbě. Pravděpodobně se začínáme blížit cíli naší cesty. Chvílemi se už také objevuje Mekong. Je to ovšem ještě několik kilometrů, než se dostaneme do centra města. Všude, kudy projíždíme si připadáme jakoby přijel cirkus. Všichni se po nás otáčí, místy nějaké dítě zamává či zavolá.

Domečky jsou zde stále stejné jako všude jinde. Velká většina je spletena z rákosí (či ratanu?) se střechou pokrytou listím. Zřejmě bohatší obyvatelé mají domky udělány s prken, místy se na střechách objevuje rezivý plech. Někdy i vlnitý. A opravdu nejzámožnější obyvatelé mají domky zděné s pálenými taškami na střeše. Ovšem takových domečku je opravdu málo. Téměř bych řekl, že za naši cestu by mi stačili prsty jedné ruky na jejich spočítání. Také se objevují tyhle varianty domů na kůlech - převážná většina má kůly dřevěné. Některé mají pod nimi betonové základy a některé mají celé sloupy ze železobetonu. Na nich ovšem už následuje dřevěný či rákosový vrch. Místy jsou tyto sloupy pod obytnou místností obezděny, čímž vlastně vznikne přízemí. Zřejmě s hospodářským využitím. Nikoliv obytným.

Toto malé poříční město slouží jako zastávka na cestě do provincie Ratanak Kiri. Město je dobře udržované, protože bylo ušetřeno bombardování během války a byl "osvobozen" Rudými Khmery dávno před ostatními částmi země. Je tu k vidění několik nejúžasnějších západů slunce nad řekou Menkong v Kambodži.

Zastavujeme v centru Kratie, hned vedle trhu, před jedním z guest housů. Levný pokojík s vlastní koupelnou, vypadá překvapivě čistě a upraveně. Takže není důvod odmítnout. Protože je však už po západu slunce, necháváme obhlídku města na zítra. Dáváme pouze sprchu, protože mám na hlavně opět účes ala Elvis a poté na večeři. Zkouším tradiční místní jídlo A Mok (což je nějaké podušené maso -v mém případě kuřecí- s hojností různé zeleniny v curry hodně řídké omáčce, téměř snad polévce a k tomu lepkavá rýže na zvláštním talířku) a je opravdu výborné. Neprozřetelně se tak přežeru, že večer ani nemůžu usnout a v noci se několikrát vzbudím...

Den č. 21 - Pá 11.2. Kratie ::::: foto

Původně jsme se v tomhle městě nechtěli zdržovat, ale nakonec se domlouváme, že když už tu jsme, podíváme se na známé sladkovodní delfíny - delfíny irrawadajské.

Je to prý pár posledních kusů těchto vzácných živočichů, kteří žijí v Mekongu blízko hranice s Laosem a pak zřejmě už jen zde, asi 15km severně od města. Podle odborníků zmizí poslední zhruba stovka během pár let, pokud se zde nezastaví nebo nezačne kontrolovat lov do sítí. Tolik říká náš průvodce. Je už ovšem rok starý a proto nevíme, jestli se v téhle věci již něco podniklo či nikoli.

Ráno u snídaně domlouváme výlet na delfíny. Snídá ovšem jen Leoš, protože já jsem stále ještě přejedený ze včerejší večeře. Domlouváme se na půl devátou. Máme tedy ještě čas a proto se jdu podívat na tržiště. Sleduji již obvyklou nabídku všeho, co takový maloměstský trh může nabídnout. Obzvláště mě ale zaujímá motorka, na jejichž řídítkách jsou navěšeny slepice. Už několikrát jsme takovou viděli, ale jen jsme kolem projížděli a nestihli se na ni pořádně podívat, natož si ji vyfotit. Když přicházím blíže, potvrdí se mé podezření - ano, slepice jsou živé. Jen jsou jim svázány nohy a jsou nějakým důmyslným způsobem navěšeny na řídítka motocyklu. Zřejmě s Spolku ochranářů zvířat v Kambodži není zatím nikterak slyšet.

Je půl deváté a my sedáme na motorky za záda našich řidičů. Jedeme po cestě na sever oněch zmiňovaných 15km. U řeky platíme vstupné a sedáme na loďku. Řeka je zde široká asi kilometr s malými ostrůvky uprostřed. Lodník odráží od řeky a potichu pádluje směrem ke středu řeky. Asi za pět minut vidíme prvního delfína, jak se vynořuje a opět mizí pod hladinou. Lodník se točí na řece, střídavě se nechává unášet proudem a zase pádluje proti němu, jednou dokonce nahodí motor. Naše projížďka trvá asi necelou hodinu. Delfíny jsme viděli, ale že by to byl náš největší zážitek na cestě Kambodžou? To asi ne. Dle našich domněnek jsou tam delfíni pouze dva, kteří se střídavě vynořují. Zkoušeli jsme se na to ptát a z jednoho zdroje se nám dostalo odpovědi, že je delfínů celkem sedm, druhý zdroj uváděl 16. Přesto mým názorem je, že pokud nejste opravdu velkými milovníky fauny, můžete se lehce této podívané vzdát. Až tolik k vidění (zvláště v poměru k ceně) nenabídla.

Po cestě zpět se stavujeme na vrcholu zdejšího nejvyššího kopce. Jsme na něj zvědaví, kde se ve zdejší rovné krajině objeví kopec, ale přece jenom jeden tady opravdu je. Ještě před tím, než ke kopci zatáčíme naši řidiči motorek zkoušejí, že jim musíme každému dolar připlatit za tuhle cestu, ale s takovým chabým pokusem neuspějí. Na vrchol vedou vybetonované schody. Jak zjišťujeme, nahoře je funkční chrám s domečky, ve kterých bydlí mniši. Když se dostaneme až nahoru, opět, což nás nepřekvapuje nic není vidět skrz stromy, které brání ve výhledu. Fotíme alespoň klášter a pár mnišských obydlí a ubíráme se domů.

Z výletu jsme v našem guest housu asi v poledne. Rozhodneme se prozkoumat město každý na vlastní pěst. Z mého pohledu je to taková malá díra. V anglickém průvodci Kambodžou je psáno, že má 19.000 obyvatel. Ale zřejmě se tam počítají i ty dlouhé kilometry předměstí, kterým jsme jeli včera večer. Průběžně dělám okruh po městě. Asi tisíckrát na mě někdo zavolal "hello". Převážně jsou to malé děti do osmi let. Snažím se jim odpovídat. Také slyším, že spousta rodičů radí polohlasem svým malým ratolestem, aby na bělocha zavolali "hello". Všude po městě vzbuzuji patřičný rozruch. Už dopoledne jsem pozoroval, že cizinců ve městě příliš není a když už zde nějaký je, drží se pouze v centru kolem trhu. Stačí pak poodejít pár stovek metrů mimo centrum a člověk nabývá zhruba představu, jak se asi cítí černoch v českém maloměstě. Postupně navštěvuji obchod s betonovými prefabrikáty, ostříhání mi nabízí místní holič, jdu se podívat na prorezivělé molo zdejšího přístaviště a také navštěvuji místní chrám. Do oka mi také padnou různé billboardy vyzývající k odevzdání ručních zbraní. Nakonec se přemísťuji k řece a čekám na západ slunce. Tady také vidím mraky kol a motorek zaparkovaných u nějaké budovy. Zkouším zjistit, co se zde prodává a s překvapením zjišťuji, že je to večerní škola angličtiny!

Západ nad řekou je opravdu krásný. Fotím sice řeku a slunce, ale pokud bych sjel fotoaparátem trošku níž, na břeh pode mnou, objevilo by se mi v záběru velká spousta odpadků. Jsem zde svědkem pro místní zřejmě normální věci - paní domu nese v ruce igelitový pytlík, zjevně vydělaný z koše plný komunálního odpadu. Přejde silnici k řece a pytlík odhodí dolů po břehu směrem k vodě. Když se člověk podívá blíže, zjistí, že tam zřejmě nebyla poprvé. A určitě to ani nebude místo, kde by se shromažďovali odpadky pro pozdější odvoz na smetiště. Popeláři by tohle místo určitě již nějaký měsíc vynechávali. A tak je to téměř před každým domem. Na ulicích se válí spousty špinavých igelitových sáčků, kelímků a plastových láhví. Pokud se podíváte na místní, pak není řídkým jevem, že nějaký kluk jede na kole, pije něco z plastové láhve nebo jí něco z plastového pytlíku a jakmile je obal prázdný, není nic jednoduššího, než rozevřít ruku a nechat v tuhle chvíli již nepotřebný předmět upadnout na zem. Odpadky z restaurace pro místní (nikoliv pro turisty, tam přeci jen nějaká základní pravidla a místy i opravdické koše na odpadky jsou) se uklízejí stylem: vynesou se před podnik do prostřed rušné ulice, tam se jednoduše mísa s odpadky obrátí a skořápky od vajec, zbytky zeleniny a ovoce a ohlodané kosti spadnou na zem. Až si zde (nejen v tomhle městě a nejen v Kambodže) koupíte cokoliv, všechno vám okamžitě cpou do igelitového sáčku, nejlépe do dvou. Spolu s absencí jakýchkoliv odpadkových košů po celé Kambodži (snad s výjimkou pár míst ve velkých městech) to všude kolem podle toho také vypadá. Večer na tržiště vyjela úklidová četa. Všechen odpad (nebo spíše bordel) po trhovcích hází na malý náklaďáček, něco na styl multikáry. Očista tržiště (a bohužel nejen něho) je opravdu potřeba. No a o tom, kam se odpadky z multikáry vysypou si neděláme iluze vůbec žádné. Na noc se tržiště zamyká. Tipujeme, že je to proto, aby někoho uvnitř v noci nepokousali krysy. Ráno jsme totiž jednu čerstvě přejetou viděli na silnici před tržištěm asi 20m od naší ubytovny.

Když jsem se motal kolem řeky, zjistil jsem na ukazateli stavu řeky, že hladina Mekongu v době naší návštěvy byla na osmi metrech. Řeka a provoz na ní nás však velmi překvapil. Čekali jsme rušnou dopravní tepnu, ale pouze sem-tam tudy přejela nějaká malá lodička. Úplně mrtvo.

Večer nám zase začíná smrdět z koupelny. Zřejmě odpad od sprchy nemá sifónek.

Dnes jsem se pozorněji podíval na khmérštinu, která je v Kambodži úředním jazykem a zjistil jsem následující věc: Khmérština má v názvech číslovek jen pětkovou soustavu (oproti naší desítkové nebo anglické dvanáctkové). To znamená, že například číslovka 6 se v překladu řekne 5-1. Nebo číslovka 17 je v překladu 10-5-2. Navíc ani názvy číslovek 20 a 2, 30 a 3, 40 a 4 atd. si nejsou vůbec podobné. Jsou to úplně odlišná slova.

Den č. 22 - So 12.2. Kratie - Phnom Penh ::::: foto

Už včera jsme si domluvili a zaplatili dopravu minibusem do hlavního města Kambodže - Phnom Penhu. Odjezd je stanoven na půl osmou. Stíháme tedy v pohodě snídani a za chvíli je minibus před naším guest housem. Jede nás asi 8 či 9 turistů a 11 místních. Turisté sedí na zadních třech řadách sedadlech, každý na svém. Domorodci sedí 4 chlapi na třech sedadlech vepředu a 5 ženských a 2 chlapi na třech sedadlech za místem řidiče. Je pravda, že sedm lidí na tři sedadla je trošku moc, ale vlastně na těch třech sedadlech sedí jen čtyři lidé a zbylí tři sedí či pokrouceně stojí na zavazadlech před nimi, čelem dozadu minibusu. Do hlavního město to je 340km, necelých šest hodin cesty.

Asfaltová silnice, která je v Kratie po celém městě mizí asi 5km za městem. Čili prvních odhadem 80-100km jedeme po polní cestě. Minibus má přeci jen výhodu, že se zde nepráší proti korbě pick-upu skoro vůbec. Někdy sice žasnu, že tudy minibus projede, ale řidič tudy určitě se svým strojem nejede poprvé. Asi po dvou hodinkách tedy konečně najíždíme na asfaltovou silnici. Poprvé v Kambodže mimo centrum města! Za chvíli děláme přestávku a řidič si natáhne hadici a osprchuje náš minibus od prachu. Asi abychom do hlavního města nepřijeli jako burani.

Cesta ubíhá v pohodě, na krajině se nic nemění. Stále rovina, kam oko dohlédne. Že přijíždíme do Phnom Penhu dává vědět velký most přes mohutnou řeku - Tonlé Sap. Pak projíždíme kolem kruhového objezdu se zajímavým památníkem - uprostřed je vypodobněna socha asi dvoumetrového revolveru. Pak už nás minibus vysazuje ve čtvrti Lakeside, kde se nachází nejvíce guest housů ve městě. Napodruhé se nám podaří opatřit si dvoulůžkový pokoj. Ubytování je vlastně asi metr nad jezerem. Když se koukneme z okýnka ven, že nevíte kam asi tečou všechny splašky z našich pokojů?

Phnom Penh je kouzelné město kypící životem. Je křižovatkou asijské minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kde je nadměrný blahobyt i zoufalá chudoba na denním pořádku a naděje a zoufalství nikdy nejsou daleko od sebe. Leží na soutoku řek Mekong, Bassac a Tonlé Sap a byl hlavním městem Kambodže od poloviny 15. století, tedy velkou část poangkorského období. Phnom Penh byl kdysi považován za nejkrásnější město v Indočíně, ale jeho kouzlo - i když v mnoha ohledech stále patrné - rychle ustupuje dopravním zácpám a nevkusné majetkové konjunktuře. Přesto zůstává nábřeží stále jedním z nejkrásnějších v oblasti a noční život stojí za prozkoumání.

Protože nemáme pro tohle město vyčleněn celý den, jdeme se podívat hned do města. Necháváme se motorkářem zavézt ke Královskému paláci, kam bychom rádi. Protože však otevírají až ve dvě odpoledne, máme asi půlhodinku čas. Rozhlížíme se kolem, fotíme řeku a obcházíme rozlehlý palác. Úderem druhé stojíme před hlavním vchodem, ale nikdo se nemá k tomu, aby nás pustil dovnitř. Až po chvíli otálení se ptáme jednoho z vojáků na čestné stráži, kdeže je vchod pro turisty a ten nás teprve navádí.

Hned u vchodu nastává problém: Leoš má pouze tričko bez rukávů. Musí si tedy koupit tričko s krátkým rukávem. Také jeho viditelně nošený foťák je stráži trnem v oku a musí si jej nechat zavřít do sejfu. Posledním prohřeškem proti protokolu už je jen kšiltovka. Abych byl přesný - v areálu (kromě samotného vnitřku prezidentského paláce a interiéru Stříbrné pagody) se fotit smí. Ale za příplatek 2 USD. Ten samozřejmě nepotřebujeme. Můj foťák v ledvince nikomu nevadí a tak kousek za vchodem směle vytahuji foťák a pořizuji snímky. Když se od Prezidentského paláce přesunujeme ke Stříbrné pagodě, Leoš si odskakuje pro svůj foťák a bere si jej ze sejfu, od kterého má klíč. Je to zde tak fikaně provedeno, že není téměř žádný problém si jej vzít uprostřed prohlídky. Přesunujeme se před Stříbrnou pagodu a postupujeme zahradou k samotné pagodě. Při vstupu do ní však přijde i na nás :-) Jeden strážný před vchodem do pagody má na starosti kontrolu lístků fotografujících návštěvníků areálu. Máme jen obyčejnou vstupenku, proto nám nezbývá, než doplatit ony 2 dolary za foťák. Ale vyšlo nám to docela levně. Za kameru je poplatek dolarů pět a něco málo jsme si i natočili... Dokonce i náš knižní průvodce říká, že vzhledem k tomu, že uvnitř obou hlavních budov se nesmí fotografovat jsou poplatky za fotoaparát či kameru trochu přehnané.

Samotný interiér pagody je krásný. Opravdu je zde podlaha pokryta samými stříbrnými dlaždicemi (je jich prý 5.000 a každá váží 1 kg). K tomu smaragdový Buddha na zlatém podstavci (utvořen z bakarátového křišťálu), zlatý Buddha v životní velikosti (posázený 9584 drahokamy, z nichž největší má 25 karátů). Je zde také výstavka dalších předmětů - šperky, menší sošky Buddhy a mnoho jiného.

Při odchodu z paláce je možné si nakoupit v obchodě se suvenýry. Je zde bohatý výběr, ale doporučuji nic nekupovat, pokud si zajdete na jakýkoliv trh, dá se vše koupit určitě za poloviční ceny. Dále jsou zde k vidění předměty, které sloužily k práci se slony. Ať už různé pokrývky, ozdoby či sedadla.. Také jsme zde viděli 4 (slovy čtyři) odpadkové koše (bohužel všechny jen asi deset metrů od sebe)!

Už po východu z paláce vidíme první oběti různých min, se kterými se pak setkáváme až nepříjemně často. Zde to byli dvě asi šestileté děti. Jedno zcela bez nohou na malém invalidním vozíčku a druhé bez jedné nohy, které poskakovalo kolem svého vozíku kolem nás. O kousek dál dva dospělí také bez nohou. Postupem času se snažíme přispět stále více lidem nějakou částkou, ale všechny podělit nemůžeme. Hodně těchto lidí je (stejně jako u nás žebrající) na turisticky atraktivních místech - před památkami, na trhu a podobně.

Jdeme směrem k chrámu Wat Phnom. Cestou však odbočujeme k Central marketu (Psar Thmei) a rozhlížime se zde. Opravdu velký trh s předměty denní potřeby,. Ale dají se tu koupit i suvenýry a uvnitř budovy i velké množství zlata a stříbra. Poté pokračujeme už k Wat Phnom. Není to daleko a zakrátko se tam dostáváme. Je to malý kopeček uprostřed parku, na jehož vrcholu je pagoda a chrám.

Wat Phnom stojí na 27m vysokém zalesněném pahorku a kdysi jste ho mohli vidět z celého města. Stále je dobrým orientačním bodem, i když byla pro oživení natřena stříbrnou barvou. Podle legendy byla první pagoda na tomto místě postavená v roce 1373, aby ukryla čtyři sochy Buddhy, které sem zanesl Mekong a které objevila žena jménem Penh. Odtud také pochází název Phnom Penh - doslova Kopec Penh.

Odtud scházíme dolů a jdeme na nedaleké vlakové nádraží. Poté, co stojíme před ním zjišťujeme, že možná nebude až tak jednoduché si koupit nějakou jízdenku. Je totiž zavřeno. Všude mříže. Jednou z ní se však protahujeme do čekárny, kde si čteme, že provozní doba je jen do pěti hodin odpoledne. Nyní je už asi půl hodiny po zavíračce. Na každé straně haly jsou okénka pro každý ze dvou vlakových tratí v Kambodže. Vypadá to špatně. Můj sen -projet se tímto vláčkem- se docela hroutí. Protáhneme se skrz další mříž na nástupiště. Tady vidíme jen pár vagónů a jednu památeční lokomotivu jako pomník na betonovém podstavci. Ptáme se lidí postávajících u vjezdu do nádraží, kdyže pojede vlak do Sihanoukville. Bohužel neumí anglicky ale je nám zřejmé, že asi nepojede. Za chvilku se k nám přidává člověk, který anglicky umí. Ten nám říká, že severní trať je v provozu, ale jižní větev železnice do Sihanoukville je uzavřena. Prý pro nedostatek pasažérů. Můj sen projet se v krásném dobytčáku, natáhnout se na střeše vagónu je v tahu. Teď už nám zbývá opravdu zase jen bus.

Míříme tedy na autobusové nádraží, které je jen pár kroků od Central Marketu. Dostáváme se tam a kupujeme si na zítřek jízdenky do Sihanoukville. V jedné blízké restauraci se stavujeme na jídlo. Oba se shodujeme, že už jsme zde jedli i pokrmy lepší kvality. Zvlášť já jsem mírně rozladěn. Nemusím totiž v jídle kosti a v mé porci kuřete na nudličky se zeleninou a rýží jich nacházím osmí. Zřejmě se kuchaři nechtělo kuře vykostit, takže tam nasekal všechno, co se mu dostalo pod ruku.

Po večeři se pak ještě rozhlížím u obchodu s hudbou, filmy, hrami a programy na CD, VCD a DVD. Ceny nízké nabídka široká. Ale protože je již dost dlouho po setmění, ubírám se i já směrem k naší ubytovně. Ještě se mrkneme na internet a pak už spát.

Den č. 23 - Ne 13.2. Phnom Penh - Sihanoukville ::::: foto

Po šesté hodině ranní máme budíček. Necháváme se odvézt motorkáři k autobusáku. Bágly si necháváme na lavičce a máme rozchod až do osmé hodiny. V půl deváté nám má jet náš bus.

Leoš podle jeho pozdějších slov volí krátkou návštěvu trhu s pozdější snídaní, já celý čas věnuji procházení trhu. Až téměř nakonec objevuji smažené broučky a nechávám si jednoho od prodavačky připravit ke konzumaci. Jízda vlakem mi nevyšla a tohle je další bod, který jsem si zde chtěl splnit. Tedy se mi to snad podaří! Čili postup k přípravě: švábovi se ulomí zadní nožičky, pokud ještě má, pak takový asi centimetrový osten na zadečku a taktéž se odejmou krovky. Toť vše, brouk je připraven ke konzumaci. Chuť sice nikterak úchvatná nebyla, ale sníst se bez potíží dal. V nadšení si jich pár v igelitovém pytlíku kupuji. V tom se kolem shlukne pár turistů. Vidí, že si brouky beru a všichni se na mne tváří, jako bych byl malomocný. Proto neváhám a ještě jednou (i z cvičných důvodů pro mě) si nechávám ještě jednoho svého brouka znovu připravit k snědku. Před zraky turistů jej znovu pojídám a teď už mám v jejích očích lepru zřejmě doopravdy :-) Protože se ale rychle blíží čas našeho srazu u autobusu, rychle spěchám na nádraží. Autobus bez potíží stíhám, bágly se nám z lavičky také neztratily. Sedáme do autobusu a necháváme se odvézt do přímořského letoviska - Sihanoukville.

Za pozornost snad jen stojí malá zastávka u motorestu. Tady je spousta prodavačů kdejakých laskomin. Buď si můžete dát v restauraci rýži s nějakým masem nebo můžete zkusit smažené banány či překvapení v banánovém listu a mnoho dalšího. Já si vybírám bílý knedlík, kteří se vaří v páře. Zkouším se ptát, co v něm je a odpovědí mi je, že prase. Tohle vysvětlení beru a pochoutku vyzkouším. Je to sladké těsto, ve kterém je zabaleno něco jako naše uvařené zelí a pár kousků masa - zřejmě tedy vepřového.

Těsně před příjezdem do Sihanoukville je pivovar. Alespoň mi to říkal Leoš, protože já jsem byl cestou natolik zmožen a na pár minut jsem zamhouřil oko. Docela velký podnik. Určitě by to velká fabrika měla být, protože ať si koupíte v Kambodži téměř jakékoliv pivo, je na něm vždy stejný nápis "vyrobeno v Sihanoukville".

Sihanoukville, známý také jako Kompong Som, je nejvýznamnějším plážovým letoviskem v Kambodži a jediným námořním přístavem. Na rozlehlém mysu jsou čtyři příjemné pláže a v porovnání s Thajskem jsou velmi, velmi prázdné. Není to zrovna nejdokonalejší letovisko na světě, ale u pobřeží je spousta neprozkoumaných ostrůvků a pulsující noční život, takže stojí za to se tu zastavit. Je to také nejpohodlnější způsob jak cestovat po souši (nebo spíš u vody) mezi Kambodžou a Thajskem, alespoň do té doby, než bude zdokonalena síť silnic na severu. Během festivalů je to oblíbené místo Khmérů. Je tu sucho a horko od prosince do července.

Autobus nás vysadí ve středu města. Opět se o nás zajímá spousta motorkářů, aby nás mohlo odvézt k nějaké ubytovně. Nakonec se necháváme odvézt dvěma z nich směrem k pláži Ochheuteal. Mělo by tam být nějaké ubytování za přijatelnou cenu. Když nás ale maníci vysadí před docela honosně vypadajícím hotýlkem, zjišťujeme, že nejlevnější pokoj je za deset dolarů. Když se nám to zdá příliš drahé, majitel hotelu se nám snaží vysvětlit, že ale v ceně je kabelová televize na pokoji a.... Dostává se mu odpovědi, že na televizi se můžeme dívat doma a sem jsme přijeli za mírně odlišnými věcmi. Bohužel levnější pokoje v tomto hotýlku nejsou, proto se ne zcela v dobrém loučíme s našimi motorkáři, kteří nám levnější ubytování slibovali.

Jdeme to zkusit kousek opodál. Jeden místní člověk, který naše vyjednávání pozoroval nás zakrátko dojíždí a nabízí nám svou pomoc. Jsme docela nedůvěřivý, ale je neodbytný a nakonec nám doporučil ubytování pár set metrů odtud za dobrou cenu, které bez problémů přijímáme.

Leoš jde omrknout pláž. Já se tam také stavím, ale protože pro nás, neplavce, moře neskýtá tolikeré potěšení, bez problémů pláž po chvíli opouštím a jdu se podívat do města. Asi dvě stě metrů od našeho ubytování je uprostřed kruhového objezdu velká zlatá socha lva s lvicí. Zanedlouho se dostávám k trhu. Procházím zdejší nabídku. Obvyklý městský trh v Kambodži, nic překvapivého. Naproti trhu by měla být pošta. Sice mi to chvíli trvalo, ale nakonec jsem ji našel. Docela se ztrácí v tom mumraji před tržištěm. Zde konečně kupuji známky na pohledy. V Laosu byly známky k dostání u mnoha stánků, zde je nikde neměli. Všichni odkazovali pouze na poštu. Ještě mi zbývá koupit nějaké pohledy. Ty tady také nikde nevidím. Zlatý Laos! Ale nakonec přeci jen nějaké nacházím - v kamenném obchodě s knihami a papírenským zbožím. Pak už jen skočím chvíli na internet a vracím se domů.

Kousek od našeho pokoje potkávám Leoše a jdeme tedy společně na večeři. Nakonec si z mnoha restaurací jednu vybíráme. Jak ale zjišťuji, je docela na úrovni. Ne snad vyššími cenami, ale množstvím číšníků, jejich oblečením a prostředím vůbec. Objednávám si tuňákový salát, bagetku a kávu. Mne, kávového analfabeta docela překvapili, protože jsem dostal šálek i s překapávacím ústrojím posazeným přímo na něm. Naštěstí se však vše zdárně vyřešilo.

Den č. 24 - Po 14.2 Sihanoukville ::::: foto

Včera večer, když jsme usínali, hrálo po okolí spousta diskoték. Ráno nám zase za oknem doslova řve nějaký pták. Vlastně ne za oknem, ale jen za síťkou, protože téměř ve všech místnostech jsou nahoře pod stropem udělány průduchy skrze stěnu ven a v lepších případech (jako ten náš) jsou překryty pouze síťkou proti hmyzu. Takže jeden pták nám řve pár metrů od postýlek a několik jeho kamarádů nám skáče po plechové střeše jako šílenci.

Po malé očistě si dáváme snídani. Já jenom ze cviku slupnu dva broučky ze včerejška a znovu si je pozorně prohlédnu.

Dnešní den věnujeme průzkumu města. Každý má vlastní program. Leoš se nechává zavézt motorkou na opačnou stranu města, k přístavu. Já vyrážím o chvíli později, protože ještě peru pár propocených věcí ze včerejška. Po chvíli ale vyrážím i já. Poté když vyjdu z ubytovny, asi během deseti minut se mi nabízí sedm motorkářů, jestli nechci někam svézt. Není to jen zde, ale také v Phnom Penhu. Spousta motorkářů nebo řidičů tuk-tuků na vás pokřikuje, mrká, troubí či tleská. Jejich věta, kterou za chvíli nesnáším je "Motorbike, sir?" Anebo, pokud jsou třeba přes silnici vám ukazují ruce v pozici jakoby drželi řídítka s tázavým pohledem ve tváři. Zpočátku se snažím odpovídat a být příjemný - přeci si nenechám zkazit dovolenou jenom jednou, byť neustále dokola se opakující větou. S postupem času ale začínám být otupělý a dělám že neslyším. Anebo, pokud mám příležitost si je snažím dobírat :-) Svým způsobem se jim to snažím oplácet. Pokud jsem blízko nějaké budovy a některý přeochotný motorkář na mě zavolá, kývnu, že bych rád jeho služeb využil. Že bych se potřeboval dostat za sto rielů (tedy asi šedesát haléřů) k padesát metrů vzdálené budově. Motorkáři mají ale také pochopení pro legraci a s úsměvem se loučí.

Poměr dopravních prostředků v tomhle městě odhaduji asi 10:1. Myšleno motorky vx. automobily. Motocyklů je zde opravdu hrozně moc v porovnání s auty. Tak jako jsme si toho všimli už v Phnom Penhu, vidíme i zde spoustu vozidel bez státní poznávací značky. U osobních aut je to asi třetina, u motorek asi tři čtvrtiny. Pro nás se to zdá téměř nepochopitelné, aby taková vozidla jezdila po veřejných komunikacích, ale zde si s tím problémy nikdo nedělá. Zkouším se pár lidí ptát, jaká je například spodní věková hranice pro řízení malého motocyklu, ale vesměs dostávám neurčité odpovědi. Podle stáří (nebo spíše mládí) některých řidičů to odhaduji na něco mezi 10-12 roky. Později se ptám na problém s poznávacími značkami a jeden z místních lidí mi říká tohle: Kambodža je svobodná země. Každý si tu může jezdit s čím chce. Ale velká většina vozidel bez značky je pašovaná z Thajska. Není na ně zaplaceno clo a tím pádem si nejde požádat o poznávací značku. Ale na druhé straně není problém jezdit bez ní..... Kambodža je opravdu svobodná země. Nevím, na kolik můžu tomuhle vysvětlení věřit, ale je to to jediné, které se mi k této věci podařilo zjistit.

V celé mnou prozkoumané části tohoto města jsem neobjevil jediný semafor. Semafory se instalují, asi až opravdu hrozí, že se domácí přizabijí. Přesto, že se tu jezdí vpravo, spousta automobilů má obrácené řízení (to jsou zřejmě ty dovážené z Thajska..). Zajímavě zde funguje například odbočování vlevo: Odbočující sice téměř vždy informují o změně směru, ale pokud proti nim zrovna nic nejede, pak odbočí třeba o sto metrů dopředu. Zbývajících sto metrů pak jedou po krajnici v protisměru. Tohle je možné vidět nejenom tady, ale i třeba v Phnom Penhu. Tam není výjimkou na osmiproudovce (čtyři proudy v každém směru) vidět, že vždy v krajním pruhu u chodníku jezdí vozidla v protisměru. To jsou ta, která budou zřejmě na nejbližší křižovatce odbočovat doleva. To ve svém důsledku znamená, že například při přecházení se musíte dívat raději na obě strany. Také po setmění musí být řidiči na silnici opatrní. Asi čtvrtina motorek jezdí bez zapnutých světel. Některým svítí alespoň zadní červené, ale mnohým ani to. Také když místní vyjíždějí na hlavní silnic a odbočují doprava, vůbec se obvykle nedívají, jestli zleva něco jede. Ve Stung Treng jsem byl svědkem toho, kdy nám vjel do cesty motorkář s nákladem bambusu či cukrové třtiny, kterou měl naloženou napříč přes motorku, takže byl asi dva a půl metru široký. A neměl nejmenší snahu se podívat, jestli snad po hlavní silnici něco nejede.

Systém kanalizace je také stejný jako jinde. Vyhloubené (jsme ve velkém městě, tedy ve velké většině vybetonované) strouhy podél silnice, převážně pokryty betonovými poklopy. Místy se ovšem beton drolí nebo celý poklop zcela chybí, proto je vhodné dbát ostražitosti. Chodníky ve městě (alespoň v té části, kterou jsem viděl) nejsou.

Po chvíli se stavuji na místní raritě - čepované pivo naproti tržnice. Jen na pár místech v těchto zemích lze nalézt čepované pivo. Tady ještě ke všemu velmi levné. Bohužel v takhle horkém dnu soudný člověk nemůže využít téhle příležitosti jak by se slušelo a patřilo a proto jsem za chvíli na odchodu.

Pak se ještě zastavuji na trhu a kupuji meloun a trs banánů. Jdu domů. Protože je mi (možná ze sluníčka) nějak šoufl, tím pro mne dnešní den končí.

Den č. 25 - Út 15.2. Sihanoukville - Phnom Penh ::::: foto

Ráno se přemisťujeme k nádraží, kde nás vysadil předevčírem autobus a kde jsme si zrovna koupili jízdenky i s místenkami na dnešek na osm hodin. Postupem času se nám to trochu nezdá, protože jsme zde sami. Chvíli po osmé ale nakonec přijíždí bus, který byl zřejmě vypraven z pár set metrů vzdáleného autobusáku. Naskakujeme tedy i my dva a vydáváme se do Phnom Penhu.

Sedíme úplně vzadu a jediné, co si z toho pamatuji, že vedle mne seděl nějaký bílý děda, který měl nožičky jak párátka a neustále se tam roztahoval.

Do hlavního města přijíždíme něco málo po poledni. Zrovna si kupujeme jízdenky na zítřejší bus do Siam Reap a necháme se zavézt k ubytování. V tom samém guest housu jako jsme byli ubytování pár dní předtím není volno a tak se poohlížíme kousek vedle. Je to sice za stejný pokoj trochu dražší, ale bereme. Po vzájemné domluvě jedeme do muzea terroru Rudých Khmerů, do bývalé věznice Tuol Sleng.

V roce 1975 obsadila střední školu Tuol Svay Prey Pol Potova vojenská policie a všichni byli převezeni do vězení známého jako Security Prison (vězení 'Státní bezpečnosti'), S-21. Brzy se stalo největším takovým centrem zadržování a mučení lidí v zemi. Téměř všichni lidé z S-21 byli později převezeni do vyhlazovacího tábora v Choeung Ek a popraveni. Zadržovaní, kteří mučení nevydrželi, byli pohřbeni v masových hrobech na vnitřních pozemcích větení. Během první poloviny roku 1977 se S-21 mohla 'pyšnit' střašným průměrem 100 obětí denně. V S-21 vzniklo Tuol Sleng Museum, které je svědectvím o zločinech Rudých Khmerů.

Prohlídka je tvořena čtyřmi bloky areálu bývalé školy. V prvním, kde je přístupné jen přízemí jsou ponechány pryčny a mučící nástroje, doplněné fotografiemi mučených na zdech. Druhý blok je plný fotografií vězněných lidí. Ve třetím jsou ponechány kobky, zřejmě tak jak byly původně vytvořeny - v přízemí zděné, v prvním patře dřevěné a ve druhém patře hromadné cely. V posledním bloku jsou pak fotografie, mučící nástroje a životní příběhy těch, co přežili.

U východu z muzea padáme do spáru neodbytných motorkářů, kteří nás mermomocí chtějí někam odvézt. Je jich tu tolik, že si můžeme dovolit hodně smlouvat o ceně :-). Necháváme se odvézt k centrálnímu trhu a dáváme rozchod.

Až večer si dáme večeři v baru nedaleko naší ubytovny. A byť jsme tam nebyli spolu, shodujeme se, že jídlo bylo velmi dobré.

Den č. 26 - St 16.2. Phnom Penh - Siem Reap ::::: foto

Dnes nás čeká konečně přesun k angkorským chrámům. Vstáváme docela časně, protože autobus nám jede v půl osmé. Jdeme ještě na snídani do stejné restaurace, jako jsme byli včera na večeři. Přesto, že příprava snídaně trvala poněkud déle byla opět výborná. Pak už urychleně bereme motorky a jedeme na nádraží. Dorážíme asi pět minut před odjezdem. Ale protože máme místenky, není třeba se ničeho obávat.

Cesta je v pohodě. silnice asfaltová, jenom místy ke konci naší cesty místy na několik kilometrů asfalt zmizí a jede se po polní cestě.

Siem Reap je rozvíjející se město, každý měsíc se tu otevírají nové hotely a penziony a mezinárodní letecké společnosti soupeří o místo na letišti pod širým nebem. Město leží jen pár kilometrů od chrámů v Angkoru a slouží jako výchozí bod pro návštěvy památek. Název Siem Reap znamená "Siamská porážka", což není právě ten nejtaktnější název pro město, které je tak blízko Thajsku.

V Siam Reap je na nádraží "překvapivě" spousta motorkářů, co se pokoušejí ulovit nějakou oběť. My se domlouváme s jedním tuk-tukářem, který nabízí až podezřele levnou cenu za odvezení do centra ke guest housu: 500 rielů (tři koruny). Nicméně s touto cenou souhlasili obě strany a protože se platí až po odvezení, nejsme si vědomi žádného nebezpečí. Poté, když nás maník vysadí u guest housu a my se ubytujeme za pohodových podmínek z našeho řidiče vyleze, že by rád, aby nám zítra dělal řidiče po angkorských chrámech. Po chvíli smlouvání jeho nabídku přijímáme. Dle jeho rady jsme se domluvili, že v půl páté se sejdeme před naším hotýlkem, protože jednodenní vstupenka, kterou si plánujeme koupit, platí i o den dříve asi od pěti hodin odpoledne. Tedy že nás odveze do areálu chrámů na západ slunce.

My tedy zatím provedeme očistu a během následujících asi dvou hodin, které nám chybí do srazu s motorkářem samostatně prozkoumáváme nejbližší části města.

V půl páté už motorkář čeká před ubytovnou. Naskakujeme dovnitř a jedeme ke chrámům. Přijedeme k hlavní bráně, kde si musíme koupit vstupenku. Dostáváme k ní poučení, že platí pro všechny chrámy, kromě dvou vzdálených (Phnom Kulen a Kbal Spien). A pak už můžeme dovnitř. Jedeme kolem Angkor Watu, kousek za něj a zastavujeme u Phnom Bakheng, kde je prý nejlépe vidět západ slunce.

Phnom Bakheng - toto oblíbené místo leží na vrcholu kopce, odkud můžete za pozdně odpoledního slunce fotografovat Angkor Wat a sledovat západ slunce nad okolní krajinou. Je tu také první z chrámových hor, které postavil Yasovarman (vládl v letech 889-910) v oblasti Angkoru.

Na kopec vede strmý kamenitý sráz vymletý od vody. Už vidíme, že na vrcholu nebudeme zřejmě sami. Spolu s námi proudí nahoru řada jiných turistů. Na kopci se nám to potvrzuje. Docela přelidněno. Při tom pomyšlení nás jímá hrůza ze zítřka... Na vrcholu kopce je kamenný chrám. Zde se poprvé setkáváme se schody, které jsou na můj vkus docela příkré. Jednotlivé stupně jsou hluboké asi 10cm a asi 35cm vysoké. Tedy vystoupáte přibližně tři a půl metru nahoru a přitom popojdete dopředu jenom o metr. V té záplavě turistů je div, že se nikomu nic nestane.

Fotíme tedy západ slunce a jdeme dolů. Tedy mezi námi - něco nezapomenutelného tenhle západ slunce nebyl. Už jsem zde viděl i krásnější.

Necháváme se odvézt tuk-tukem do centra k tržišti a domlouváme se na zítřek. Náš řidič má představu, že bychom se mohli sejít tak ráno v devět a pak vyrazit. Z této představy jej rychle vyvádíme a požadujeme vidět východ slunce v Angkoru. Neochotně tedy stanovuje sraz na 5:20 a s tím se rozloučíme. My ještě prolezeme tržnici a dáme zde večeři a jdeme spát.

Den č. 27 - Čt 17.2. Siem Reap ::::: foto

Budíme se asi v pět hodin. Konečně je tu tedy den, na který jsem se těšil od počátku naší cesty. Za chviličku je tu 5:20 a my se před ubytovnou setkáváme s naším řidičem. Skáčeme do tuk-tuku a jedeme směr Angkor. Zatím se všude sice tma, ale viditelně nebudeme jediní, kdo si na východ slunce přivstali.

Angkorské chrámy - od 9. do 13. století z Angkoru vládli nástupci khmerského deravaji, a k uskutečňování série projektů monumentálních staveb využívali obrovského bohatství a pracovních sil svých říší. Protože měly být oslavou králů i jejich hlavních měst, byly mnohé stavby postaveny v blízkosti Siem Reap.

"Ztracené město" Angkor se po uvedení v La Tour du Monde, knize, ve které francouzský přírodovědec Henri Mohout v 60. letech 19. století popisuje své cesty, stalo centrem intenzivního zájmu evropského lidu i učenců. Skupina nadaných a oddaných archeologů a filosofů, většinou Francouzů, brzy zahájila zevrubný výzkumný program.

Začali v roce 1908 a pokračovali až do začátku 70. let, kdy jejich práci přerušila válka. Odstraňovali džunglovou vegetaci, která pronikla až k památkám, opravovali poškozené stavby, restaurovali je, aby opět získali aspoň něco ze své vznešenosti.

Třemi nejúžasnějšími chrámy v Angkoru jsou Bayon, který je obrácen k východu a nejlepší doba k návštěvě je brzy ráno; Ta Prohm, který pomalu obrůstá džunglí; a Angkor Wat, jediná zdejší památka otočená směrem k západu a nejlepší je jí navštívit pozdě odpoledne.

Soukromou koncesi na prodej vstupenek má místní ropná společnost Sokimex. To znamená, že jen malá část vstupného jde na udržování samotných chrámů, zatímco poměrně velké částky jdou do kapes ropné společnosti a politiků, kteří ji podpořili. Je to něco podobného, jako kdybyste dali Stonehenge společnosti BP nebo Eiffelovu věž Totalu. Přesto, když to porovnáte se zlými časy, kdy toto místo provozoval pro vlastní obohacení Angkor Tourism a podvody se to jen hemžilo, je pozoruhodné, že na udržování chrámů jdou vůbec nějaké peníze.

Jako první se jdeme podívat do největšího z chrámů - Angkor Watu. Chvíli zde čekáme na východ slunce, ale po chvíli se opravdu dočkáme. U východu slunce je turistů jako máku, ale pak se všichni rozptýlí a až do konce dne je to docela snesitelné.

Co říct o Angkor Watu? Asi že je monumentální a dech beroucí. Nenapadají mne žádná menší slova. Už jen pří příjezdu, když jedete kolem téměř 100m širokého vodního příkopu vás napadají různé myšlenky. Navíc velkým štěstím tohoto chrámu je, že je jedním z nejzachovalejších. A nebo z nejvíce opravených? Nevím. V každém případě je to podívaná, které ani v nejmenším nelituji. Pouze mi dělalo trosku problém vylézt po strmých schodech na úplný vrchol chrámu. Netroufnu si říct přesný počet schodů, ale téměř čtyřicet jich je. 10cm hlubokých a zhruba 35cm vysokých. Již jen tohle dává dohromady úctyhodné převýšení 14m na vzdálenosti pouhopouhých čtyř metrů. A což teprve cesta dolů :-)

Angkor Wat se svými vysokými věžemi a neobyčejnými basreliéfy (kamennými rytinami), je mnohými považován za jednu z nejnápaditějších a nejpodivuhodnějších památek, které kdy lidstvo vytvořilo. Postavil ho Suryavaarman II. (vládl v letech 1112-1152) na počest Višnu, se kterým se on, jako boží král, identifikoval a jako jeho pohřební chrám. Centrální chrámový komplex tvoří tři patra. Každé z nich ohraničuje náměstí obklopené důmyslně spojenými galeriemi (kůry). Třicet jedna metrů nad třetím patrem a 55m od země ční centrální věž, která dodává celému komplexu jeho úžasný soulad. Chrám obklopuje ohromný příkop, který tvoří obdélník o velikosti 1,5 x 1,3 km. Z vnějšku je kolem centrálního chrámového komplexu vidět 800m dlouhá série neobyčejných basreliéfů. Nejproslulejší výjev je Stloukání moře mléka. Nachází se v jižní části východní galerie. Tato nádherně udělaná řezba zobrazuje nalevo 88 asura (démonů) a napravo 92 deva (bohů) s erbovními přilbami napravo, jak stloukají moře, aby z něj získali nápoj nesmrtelnosti.

Něco před devátou se setkáváme s řidičem a jedeme skrz jižní bránu do centra města Angkor Thom, kde si dáváme snídani. Pak už následují další chrámy:

Bayon - opravdu krásný, ale o moc více poničený chrám. Zvlášť po návštěvě mohutného a zachovalého Angkor Watu je trošku zklamáním. Ale na druhou stranu je to úplně něco jiného. Ale pověstné a více či méně známé obličeje dodávají tomuto chrámu jeho vnitřní kouzlo.

Bayon - nejzajímavějším dílem v Bayonu, které okolo roku 1200 postavil Jayavaarman VII. a leží přesně ve středu města Angkor Thom, je tajuplné a zneklidňující třetí patro s ledově se usmívajícími gargantuovskými tvářemi Avalokitesvary. Z dalších 54 věží podobně shlíží více než 200 takových tváří. Téměř stejně neobyčejné jsou bayonské basreliéfy, na kterých najdete více než 11.000 motivů. Slavné řezby na vnější zdi prvního patra znázorňují živé výjevy z života v Kambodži 12. století.

Baphuon - velký chrám kousek od Bayonu, ale bohužel je veřejnosti v současné době nepřístupný, protože probíhá důkladná rekonstrukce celé stavby.

Baphuon - pyramidové znázornění Mt Meru leží 200m severozápadně od Bayonu. V centru svého města ho postavil Udayadityavarman II. (vládl v letech 1050-1066) a byl třetím druhem stavby v Angkoru. Mnoho let byl v dost zoufalém stavu, ale nyní jej skupina francouzských archeologů restauruje.

Výzdoba Baphuonu, včetně dveřních rámů, překladů a osmihranných sloupů, je zvláště pěkná. Na západní straně chrámu byla opěrná stěna druhého patra upravena - podle všeho v 15. století - do tvaru odpočívajícího Buddhy, který měl na délku 40m, ale protože nebyl dokončen, je docela obtížné na to přijít.

Sloní terasa má na výšku zhruba 3,5-4 metry. Zvlášť, když se člověk postaví doprostřed, představí si pod sebou shromážděný lid..... zajímavá představa.

Sloní terasa, která měří 350m na délku se používala jako obrovské hlediště při veřejných obřadech a sloužila i jako přízemí královy velké audienční síně. Prostřední část opěrné zdi je zdobena garuda (mytickými ptáky s lidskou podobou) a lvy. Směrem k oběma koncům můžete vidět dvě části proslulé Sloní přehlídky (Parade of Elephants).

Tady Leoš čeká a pozoruje shromáždění mnichů, zatímco já se vydávám k dalšímu z chrámů - Phimeanakas. Je vlastně mezi Sloní terasou a Baphuonem. V porovnání se zatím navštívenými chrámy je poněkud menší a vlastně má charakter pyramidy.

Poté, co se vrátíme k motorkáři, domlouváme se s ním, že bychom se teď chtěli podívat k chrámu Preak Khan. Sedáme tedy do tuk-tuku a severní branou opouštíme město Angkor Thom a jedeme asi dva či tři kilometry ke chrámu Preak Khan.

Preak Khan, neboli Posvátný meč možná sloužil jako dočasná rezidence Jayavarmana VII. při rekonstrukci města Angkor Thom. Má podobný styl jako Ta Phrom, ale je lépe udržovaný. Blízko východního vchodu je zajímavá dvoupatrová stavba, žerá by se hodila spíše do Řecka než do Kambodže.

Po prohlídce tohoto chrámu se vracíme zpět do města Angkor Thom a východní branou je vzápětí opouštíme. Prohlížíme si dva menší chrámy Chau Say Tevoda a Thommanon a zanedlouho už pokračujeme ke chrámu Ta Keo. Je to přesně styl stavby, jaký je na člověka působivý. Přesto, že je chudý na výzdobu, stačí, když se na něj člověk podívá a je jím fascinován. Má opět tvar pyramidy, tentokrát ale poněkud vyšší a mohutnější, než jsme viděli u chrámu Phimeanakas.

Ta Keo je mohutnou stavbou, kterou postavil Jayavarman V. (vládl v roce 968-1001) a je vysoká více než 50m, ale nikdy nebyla ozdobena těmi krásnými řezbami, jaké jsou vidět na ostatních chrámech a díky tomu vypadá poněkud spartánsky.

Od chrámu Ta Keo se přemísťujeme k poslednímu ze slavných chrámů - Ta Prohm. Zde děláme pauzu na pozdní oběd a poté se již vrháme dovnitř. Tento chrám je opravdu rozlehlý. Přesto, že je velmi poničen a vlastně neopravován, zachovává si svou zvláštní atmosféru. Pokud bych měl hodnotit chrámy, které na mne nejvíce zapůsobili, pak po suverénním Angkor Watu, který si mne jasně získal svou monumentálností je to právě tento chrám, Ta Prohm.

Ta Prohm je buddhistický chrám ze 12. století. Je jednou z největších khmerských staveb angkorského období. Když ji před více než sto lety uviděli první francouzští průzkumní, byla v tom stavu, v jakém ji můžeme vidět dnes. Zatímco ostatní významné památky v Angkoru byly udržovány a zpřístupněny výzkumu badatelů prostřednictvím obrovského programu na odstranění vše pohlcující džungle, tento buddhistické chrám byl nechán napospas divoké přírodě.

Uvnitř je bludiště úzkých chodeb a rozpadajících se kamenných staveb, jejichž plochy jsou odděleny provazem, protože hrozí vážné nebezpečí jejich zřícení. Uvnitř je spousta neuvěřitelných příležitostí k fotografování, protože kamenné stavby jsou chapadlovitě obtočeny kořeny statných stromů. Je to jeden z mála chrámů, kde jsou vyjmenováni jeho přívrženci, včetně neuvěřitelných 80.000 lidí, kteří budovu udržovali.

Po této nádheře již následuje uklidnění v podobě návštěv zbývajících tří chrámů na dnešní cestě Angkorem: Banteay Kdey, Sras Srang a jako poslední Prasat Kravan.

Ke všemu na závěr by se snad hodilo poznamenat, že s tak agresivním prodejem, jako zde, v areálů chrámů jsme se nikde jinde nesetkali. Jenom jsme někde zastavili a ať to bylo třeba deset metrů od stánků, už k nám běželi tři či čtyři prodavačky, jestli nechceme něco studeného na pití. To stejné pak bylo s malými dětmi prodávajícími pohlednice, knihy, náramky, přívěšky či píšťalky. Stejně tak zde můžete koupit trička a nějaké jiné suvenýry.

Po návratu z areálu chrámů se ještě cvičně zastavujeme v luxusní prodejně suvenýrů poblíž nádherných hotelů, kde přebývají movitější návštěvníci Angkoru. Zjišťujeme, že je tu zhruba stejný sortiment věcí, rozdíly shledáváme pouze v krásné klimatizované prodejně, spoustě prodejního personálu a asi pětinásobných cenách, než se stejné věci dají koupit na tržišti.

Pak se necháváme odvézt k jednomu z guest housů, který prodává jízdenky na bus do Bangkoku. Pak už jedeme na tržiště, prohlížíme stánky, konverzujeme s prodávajícími a jdeme spát.

Den č. 28 - Pá 18.2. Siem Reap - Poipet - Bangkok ::::: foto

Vstáváme v šest. Minibus nás má vyzvednout v 6:40. Pět minut před tím už stepujeme před guest housem. Bus docela dlouho nejede. Střídavě se bavíme pozorování okolo projíždějících dětí do školy a nebo dumáme, kde se mohlo zpoždění stát. Po půl hodině jsme rozhodnuti, že ještě chvíli počkáme a jdeme se podívat do guest housu, kde jsme jízdenky kupovali. Naštěstí v půl osmé přeci jen náš minibus přijede a my nasedáme. Asi další hodinu jezdíme po městě a nakládáme další pasažery. Pak následuje přesednutí do jiného minibusu a jedeme směr Poipet. Tedy na hranice s Bangkokem.

Řidič našeho minibusu jede maximálně čtyřicítkou. Všichni ostatní nás předjíždí. Cesta je bez asfaltového povrchu, pokrytá docela slušnou řádkou menších či větších děr. Několikrát se zastavuje, z toho jednou na jídlo. Pak chvíli po poledni zastavujeme u místního pneuservisu. Dle osádky busu máme defekt. Všichni si tedy vysedáme, posádka vydělává rezervu a bleskově nám majitel pneuservisu pneumatiku vyměňuje. Zanedlouho všichni nasedáme. Jakmile jsou všichni na svém místě, osádka vozidla si všímá, že ještě jedno kolo není úplně v pořádku. Zase tedy všichni ven a tentokrát už se musí lepit.

Je zajímavé pozorovat, jak má celá rodina rozděleny své povinnosti: Dva, asi patnáctiletí synové majitele pneuservisu kolo sundají a vyzují z ráfku. Otec se ujme duše. Označí si průpich, zdrsní jej plechem, ve kterém jsou vysekány hřebíkem díry, omotaným kolem malé dřevěné rukojeti. Pak ustřihne kousek gumy velký asi jako nehet a přejde ke svěráku. Svěrák je udělán z plechového disku, na kterém je navařen zbytek svěráku. Mezi tím manželka rozdělala oheň v malé, zřejmě litinové nádobě s držátkem. Do svěráku se dá duše, na ni se položí kousek gumy, na gumu nějaká placka (azbestová?) a na to se položí litinová nádoba, ve které je zapálený oheň. To se utáhne svěrákem a počká se asi 5-7 minut. Mezi tím celá osádka pneuservisu polehává v natažených houpacích sítích nebo sleduje televizi. Po uvedené době manželka zkontroluje, jestli je už pryž dobře zvulkanizovaná a jedno z malých dětí přinese hrneček vody. Jakmile je duše zalepena, máma zadusí oheň. Duši dostanou opět oba synové a duši i s vložkou usadí do pneumatiky, nasadí pero a začnou foukat. Zanedlouho se zjistí, že v nádobě je malý tlak. Proto majitel servisu klikou nastartuje dieselový motor napojený na kompresor a do tlakové nádoby se nafouká dostatečné množství vzduchu. Zanedlouho foukání pokračuje. Mezi tím otec přinese PET flašku s vodou, nalije ji do stále otevřeného chladiče motoru u kompresoru a kompresor zastaví. Pak ještě zbývá pneumatickou pistolí uchytit kolo na osu na oprava je hotova.

Zbytek cesty probíhá v pohodě, místy se objeví asfalt, ale stále je ho zoufale málo. Pak přijíždíme k mostu, který se zřejmě opravuje. Je kolem něj udělaná několikasetmetrová objížďka - zřejmě těžkou technikou navršený val. Je zde však udělaná závora, u které stojí parta místních lidí a vybírá mýtné za průjezd. Opět se nedokáži ubránit pocitu, že si sem prostě někdo stoupl a jednoduše zde udělal dřevěnou závoru a snaží se zbohatnout na objížďce. Silně mi to připomíná jeskyni a kopec ve Vang Vieng.

Krátce po čtvrté odpolední přijíždíme na hranici. Ještě těsně před hranicí procházíme plejádou kambodžských mrzáků a pak už jsme v Thajsku. Procházíme imigrační kontrolou a přecházíme kousek dál, kde jsme opět naloženi do minibusu a převezeni pár kilometrů do města, kde u jedné restaurace čekáme na velký bus. Tímto minibusem projíždíme i nějakou kontrolou zavazadel, ale poté, kdy se nás jeden z policistů cvičně ptá, odkud že jsme, nás nechávají jít.

U restaurace čekáme asi dvě hodiny, aniž by nám někdo cokoliv řekl. Pak už však přichází vysvobození. Nasedáme do krásného klimatizovaného busu a jedeme směr Bangkok. Tedy od slíbeného začátku cesty v 6:40, kdy jsme už stáli před ubytovnou až doposud uběhlo přesně 12 hodin a my jsme ujeli celých 150km !!! Ne, že bychom ne tuhle společnost nebyli nasraní. Aby to nebylo úplně v pohodě, je slyšet, že při řazení má řidič docela problémy dát správnou rychlost a místy ozubení docela trpí, ale vše naštěstí vydrží až do cíle.

Po cestě se ještě zastavujeme u jedné z benzínek, kde v jednom ze stánků prodávají smažené žáby. Neodolám a musím ochutnat, čímž jsem si splnil další z bodů, které jsem si před cestou do Asie vytyčil. Žabky nejsou velké, s nataženými zadními nožičkami mají maximálně deset centimetrů. Jí se celé (protože kdyby se z nich mělo ještě něco oddělávat, nezbylo by vám už vůbec nic) a žádnou zvláštní výraznou chuť nemají. Jsou možná pouze osoleny. Pak už u tohoto stánku stojí za zmínku jen smažení škorpióni.

V jedenáct hodin večer zastavuje náš bus v Bangkoku u ulice Khao San. Když si vydělám můj bágl, zjišťuji, že je celý od něčeho politý. Protože bylo v busu i WC, čichem zkouším, jaká že to tekutina potřísnila mou bagáž. Naštěstí to zřejmě není tak hrozné, jak by to mohlo být. Přesto, jakmile se ubytujeme, musím polovinu svých věcí vyndat a usušit.

Den č. 29 - So 19.2. Bangkok ::::: foto

Dnes máme volný den. Původně jsme chtěli jít do Královského paláce, ale nakonec to oba nezávisle na sobě vzdáváme. Asi to je chyba, ale chrámů jsme za celou dobu už tak přesyceni, že si to dokážeme odříct. Já vyrážím na tržiště Chatuchak. Ptám se v recepci a dle rady naší recepční sedám na zastávce do busu č. 53. S průvodčím se posunky domlouvám, aby mi dal vědět, až budu mít vystupovat. Cesta trvá asi hodinu. Jede se přes celé centrum Bangkoku, takže si můžu ještě užít jeho provozu.

Trh Chatuchak je skutečně rozlehlý. Nevím, jestli jsem někdy na tak velké prodejní ploše byl. Je tu možné koupit vše od věcí denní potřeby přes oblečení, nepřeberné množství suvenýrů až po domácí mazlíčky. Těch je tu nabídka vskutku impozantní. Podle toho, co jsem viděl, musí mít každý Thajec doma akvárko, nejlépe dvě. Takové množství rybiček, rostlin a příslušenství k akváriím jsem doposud neviděl. Trávím zde několik hodin a neodvažuju si tvrdit, že jsem tržiště prošel alespoň z půlky.

Poté si ke zpáteční cestě domů vybírám z metra a nadzemky tu druhou variantu. Jedu klimatizovaným vlakem SkyTrain na centrální přestupní stanici Siam, kde se trošku rozkoukávám po městě. Chvíli nato nasedám na druhou větev nadzemky a jedu až na konečnou stanici k centrálnímu přístavišti lodí. Tady chytám loď a jedu ke Královskému paláci.

Protože ještě chci zkusit místní masáž, vyhledávám jednu z mnoha místních salónů a dávám si jak "foot-massage", tak "herb-body-massage".

Za poslední den jsem si oblíbil výborné smažené nudle se zeleninou a bambusovými výhonky, které se tu hojně prodávají.

Den č. 30 - Ne 20.2. Bangkok - Moskva - Praha ::::: foto

Náš odjezdový den nám začíná chvíli po sedmé hodině. V osm již nastupujeme do busu č. 59 a jedeme na letiště. Odlet má být v 11:40, takže budeme mít pohodovou rezervu. Na letiště se dostáváme asi po hodině jízdy autobusem.

Hned v odletové hale nás čeká překvapení. Když si kontrolujeme na obrazovkách odlety letadel, všechna jsou potvrzena, jenom to naše je zrušeno :-) Na informacích nám říkají, že se máme dostavit k odbavení, tam že nám řeknou více. Proto se tam vydáváme. Proběhneme přes kontrolu zavazadel, aniž si je necháváme zkontrolovat s odůvodněním, že se jen jdeme zeptat na náš zrušený let. Jakmile se dostáváme k příslušným stánkům, je nám oznámeno, že náš let byl zrušen a poletíme letem dalším v 15:00. Načež mezi námi padne pár pochvalných slov o ruské letecké společnosti, ale stejně s tím nic neuděláme. Ke kontrole zavazadel už se nevracíme a necháváme si je poslat do letadla. Pak ještě dostáváme poukázku na oběd v jedné letištní restauraci. Nezbývá nám než čekat. Stavíme se na oběd a pak konečně, byť se zpožděním nastupujeme do letadla a odlétáme do Moskvy.

V Moskvě přistáváme asi s hodinovým zpožděním a máme vážné obavy o náš připoj do Prahy. Naštěstí je naše letadlo přednostně odbavováno a tedy jen přebíháme téměř celé moskevské letiště a asi po deseti minutách nastupujeme do dalšího stroje. Byť je to americký stroj českých aerolinek, až tady plně oceňujeme komfort a pohodlí ruského stroje. Tak impozantní rozměry pro nohy a vůbec pro celého pasažéra v Il-96 se s Boeingem 737-400 nedají vůbec srovnat. Přesto let probíhá bez problémů a ve 23:00 našeho času přistáváme v Praze.

Nakonec už nás čeká jen jedno překvapení - v Moskvě nám nestihli přeložit zavazadla. Proto se se svým báglem shledávám téměř až za 24 hodin po příletu.

Poslední změna: 29.03.2009
e-mail