Cestopis

Den č. 1 - Cesta autobusem

Den č. 2 - Ze Sofie do Borovce

Den č. 3 - Borovec a Samokov

Den č. 4 - Vrcholový výstup

Den č. 5 - Ribni Jezera

Den č. 6 - Dolů z hor

Den č. 7 - Rilski Monastýr

Den č. 8 - Burgas

Den č. 9 - Sozopol

Den č. 10 - Nesebar

Den č. 11 - Poslední den u moře

Den č. 12 - Sofia

Den č. 13 - Cesta zpět

 
Den č. 1 - Cesta autobusem

Konečně je 30. července a já můžu vyrazit. Již asi 3 dny předem jsem balil bágl, který měl mít maximálně 15-17 kg. Hážu tedy svých 23 kg na záda a chvilku před sedmou hodinou ráno vyrážím na vlak. Do Brna přijíždím těsně před devátou a na autobusáku stepuju v 9:20. Náš autobus má odjezd v 11:15. Asi za hodinu přichází na zastávku první spolucestující. Půl hodiny před plánovaným odjezdem se dostavuje i Jakub.

V 11:30 si dovoluji tvrdit, že jsme na nástupišti už všichni. Kolem 12. hodiny se k nám přitočí kluk, který se nás ptá, jestli jedeme do Sofie... Dáváme se s ním do řeči. Vystupuje jako zástupce naší autobusové společnosti. Ubezpečuje nás, že autobus to podle jízdního řádu za 2 hodiny z Prahy do Brna nemůže stihnout a že bude mít určitě zpoždění. Na naši otázku "kdy tedy přijede" dostáváme odpověď "každou chvíli."

Ve 12:45 přijíždí náš autobus. Po drobných těžkostech s nakládáním zavazadel odevzdáváme řidiči pas a jízdenku a v 13:05 vyjíždíme z Brna. Oba řidiči, stejně jako autobusová společnost je z Bulharska a asi jako důkaz mají v autobuse nastaven východní čas.

Autobus ještě zastavuje na nádraží v Bratislavě a pak se už vydáváme přes Maďarsko (směr Szeged), do Srbska (přes Bělehrad) do Sofie. Zajímavé je porovnat způsoby pasové kontroly na jednotlivých hranicích: Někde projde policista autobusem, jinde se posbírají pasy a zanesou se na služebnu a někde si celý autobus vystoupí a přes hranici přejde každý po svých.

 

Den č. 2 - Ze Sofie do Borovce  :::::  foto

Kolem 2. hodiny v noci projíždíme Bělehradem kolem velkého stadionu. Cestou zpět jej zkusíme vyfotit :-) Střídavě se snažíme klimbat. Ráno se probouzíme při jízdě v hlubokém kaňonu nějaké řeky. Silnice nic moc, spát se pořádně nedá. V 8 hodin přijíždíme na srbsko-bulharské hranice. Přískokem vpřed se posunujeme v asi půlkilometrové frontě. Zhruba v 5 až 10 minutových intervalech pohlcuje frontu aut davový záchvat troubení. Sice ničemu nepomůžou, ale zřejmě si uleví. Ve vedlejší koloně aut vypuká hádka - zřejmě se tam někdo předběhl. Vše ale končí jenom drobnou strkanicí a všichni zase nasedají do svých aut. Na hranici čekáme asi 4 hodiny. Jsme ještě svědky drobného ťuknutí dvou aut. Viník se sice snaží nějakým způsobem ujet, ale nedaří se mu to a tak si to oba řidiči vysvětlují. Je 11:45. Konečně odjíždíme z přechodu a míjíme značku: Sofia 46km.

Něco po poledni přijíždíme do Sofie. Jdeme si bloknout zpáteční jízdenku (protože jsme si koupili otevřenou jízdenku bez pevného data zpáteční cesty). Původně jsme chtěli jet zpátky příští čtvrtek, ale tam už je jen jedno místo, takže pojedeme až v pátek. Starší paní v cestovce umí slušně anglicky, takže žádný problém. (můj postřeh: jediná elektronika v kanceláři je jeden fax, klimatizace, televize a asi 2 kalkulačky.... původně jsem totiž hledal počítač.))

Než začneme něco podnikat, musíme vyměnit peníze. Je to jako všude - vyplatí se nevyměnit v první směnárně na kterou narazíte. My měníme EUR na BGL v poměru 1:1,9.  Jakub si vzal cestovní šeky a zkouší najít nějakou otevřenou banku, kde by si je mohl proměnit. Asi na 4. pokus se mu to daří.

Jdem se zeptat na nové autobusové nádraží, které je  hned vedle vlakového, jak je to s busem do Samokova. Ten jezdí z nějakého jiného autobusového nádraží, kam se nám vyplatí vzít dle slečny v informacích taxík. My si však chceme vyzkoušet místní hromadnou dopravu, tedy se ptáme lidí, jak se tam dostaneme. Ptáme se na směr ka hotelu Moskva (nebo Parkhotel Moskva). Tam by měl jet bus č. 413. Dříve tam pravděpodobně jezdila i tramvaj č. 2, ale jak jsme viděli u hotelu Moskva, jsou tam koleje přerušeny a silnice rozkopána jamou pekelnou.

Kupujeme tedy pro každého lístek za 0,5 Lv na MHD. Nasedáme do autobusu, cvakáme lístek, ověřujeme si u spolucestujících, jestli jedeme k hotelu Moskva a usedáme. Kluk, se kterým jsme se dali do řeči nám slibuje, že nám ukáže, kde vystoupit.

Na další zastávce přistupuje revizor (2 maníci a holka) a kontrolují nám lístky. Následně se nás ptají, kde máme lístky za naše bágly. Nepomáhá nic, tedy platíme asi po hodině pobytu v Sofii první pokutu - každý 5 Lv. Za několik dní se dozvídáme, že si musí cestující s krosnou koupit 2 lístky po 0,5 Lv. Jeden pro sebe a druhý pro bágl...

Vystupujeme u Hotelu Moskva. Já se průběžně ptám v každém novinovém stánku, jestli nemají mapu pohoří Rila 1:55000. Chtěl nám ji prodat jenom jeden stánkař přímo před nádražím, ale když slyšel, že jsme cizinci, rychle odlepil cenovku a snažil se ji střelit za 9 Lv. Kšeft jsme mu neudělali. Až těsně před odjezdem jsme zjistili, že tuto mapu mají na hlavním nádraží v jednou bočním novinovém stánku (asi 50m vpravo od McDonalda) za 4,20 Lv.

Přesto, že se to všeobecně ví, dočtete se o tom v každé brožuře o Bulharsku, ale na místě samotném vás to určitě překvapí a zmate. O co se jedná - o obrácené kroucení hlavy. Tak jsem i já byl předem několikrát šťastný, když mi stánkař(ka) kýval(a) hlavou na mou otázku "jestli mají mapu Rily" a už jsem ze sebe chrlil další naučenou větu "kolik tedy stojí". Až dodatečně mi došlo, že přestože mi kývají hlavou shora dolů, míní tím, že mapu nemají... Když jsem přece jen u jednoho stánkaře uspěl a on kroutil hlavou ze strany na stranu, málem jsem od stánku zklamáním odešel :-)

Cesta na autobusové nádraží může být dlouhá necelý kilometr, ale spletí ulic a uliček se prodíráme docela dlouho, ptáme se asi 15 lidí na cestu a nakonec se zdárně zdárně ocitáme pod mostem na malém autobusáku. Na naší zastávce stojí nějaký autobus. Jede naším směrem. Každý platíme 3Lv a za dvě minuty odjíždíme směr Samokov.

Samokov je malé městečko asi 60 km JV od Sofie. Odtud jezdí do Borovce, kam se chceme dostat, z malého autobusového nádraží docela často malé zřejmě soukromé mikrobusy, které vás tam za 1 Lv dopraví. Borovec je pro první den cílem naší cesty. Usedáme zde do malého baru tam, kde nás mikrobus vysadil - což je hned u nástupní budovy lanovky. Dáváme naše první bulharské pivo Kamenitza po 1,5 Lv a ptáme se obsluhy, jestli se tu dá sehnat nocleh. Paní výčepní je zřejmě správcovou několika chatek u lanovky a jde nám jednu ukázat. My jsme spokojeni, navíc unaveni a noc je na krku, nabídku tedy přijímáme. Docela příjemný interiér, dokonce krb, televize, radiobudík a Mraz (alespoň tohle je napsáno na ledničce :-). Platíme 15 Lv/os. Shazujeme bágly a jdeme si prohlédnout městečko. Jakub má docela dost zarudlý a oteklý nárt. Chůze mu dělá docela problém, ale jdeme se podívat po tomto lyžařském středisku. Stavujeme se na večeři a jdeme zpět. Začíná slabě pršet. Ještě se stavujeme u lanovky. Zde čteme, že lanovka nejede v pondělí a úterý, jinak jede od 9 do 16. Domorodci platí za cestu nahoru 5,50 Lv, za zpáteční jízdenku 6,50 Lv. Cizinci si u pokladny procvičí malou násobilku a vynásobí si cenu dvěma.

 

Den č. 3 - Borovec a Samokov  :::::  foto

Jakubovi se noha zatím moc nelepší, asi budeme muset najít doktora. Nevíme, co by to mohlo být, snad nějaký pozůstatek po bodnutí hmyzem.

Protože lanovka dnes nejede a s bolavou nohou bychom tam stejně nemohli, dopoledne se jdeme podívat po Borovci, odpoledne se jedeme podívat dolů do Samokova. Zkoušíme místní pivo a dáváme si cvičně speciality místní kuchyně - kjufte a kebabče. Servírka z nás byla docela vysmátá, když jsme si objednávali já jedno kjufte a Jakub jedno kebabče. Přesto nám za chvíli slavnostně přinesla každému malý talířek, na kterém jsme měli po jednom bobku opečeného masa. Dodatečně jsme si nechali přinést ještě chleba a ochutnali místní stravu. Nijak nás nenadchla, v dalších dnech jsme po kjuftech ani kebabčích už nezatoužili.

Procházíme místní tržiště, kde se dá koupit stejně jako u nás úplně všechno: veškeré oblečení, boty, ovoce, zelenina, drogerie, rychlé občerstvení, pohledy,... Navíc bych snad jen dodal ještě vařená kukuřice 0,5 Lv a víčka na zavařovací sklenice (podle velikosti od 0,1 do 0,3 Lv).

Vracíme se do Borovce, kupujeme zásoby na cestu do hor, se správcovou se domlouváme, že ještě jednu noc přespíme v chatce a jdeme spát.

 

Den č. 4 - Vrcholový výstup  :::::  foto

Jakubovi noha docela splaskla, je sice ještě rudá, ale už nebolí. Po 9. hodině sedáme na lanovku. Jakmile lanovka vjela do první budky, chtěli jsme už vysedat, ale byli jsme upozorněni spolucestující bulharskou rodinkou, že jsme teprve v polovině trati, ať ještě sedíme. Zůstáváme tedy na svých místech a pozorujeme okolí. Cesta nahoru trvá asi 20-30 minut. Na vrcholu děláme první foto a můžeme vyrazit. Cesta vede od lanovky z vrcholu Jastrabce 2365 m n m. rovnou širokou kamenitou cestou plnou kobylinců až k první chatě Mussala. Stezka je docela dobře značena červenou turistickou značkou, zabloudit téměř nelze. U chaty dáváme první pauzu.

Spolu s náma jde spousta lidí, ponejvíce místních, kteří si dělají rodinné výlety na Mussalu 2925 m n m. S malým baťůžkem je to krásný výlet - ráno v 9 vyjedete lanovkou nahoru, vyběhnete na kopec a do 16 hod vám jede lanovka dolů. My však máme jiný plán, proto máme na hřbetu jinou zátěž a spousta lidí se nás snaží deprimovat tím, že nás předbíhají.

Od chaty Mussala a prvního z jezírek, které po cestě jsou cesta pokračuje docela strmě nahoru. Přece jenom od lanovky máme vystoupat asi 600 výškových metrů nahoru a zatím jsme šli pořád po rovině. Někde to tedy do kopce být musí. Počasí je příznivé, pouze vítr se snaží ukázat, že nespí. Někdy si člověk říká, že by unesl i malé rukavičky.

Asi ve 12 hodin přicházíme k další chatě. Zde děláme pauzu na oběd. Děláme nejlepší gulášovou polévku tohoto dne, kterou likvidujeme spolu s bochníkem chleba. V 13:15 se vydáváme na finální část dobytí nejvyšší hory Balkánu - Mussaly. Fasujeme kyslíkové přístroje a stoupáme na vrchol. Ti z nás, kteří se stačí ještě dívat kolem sebe, obdivují výhledy po okolí. Za hodinku pohodovým tempem jsme na kopci. Děláme vrcholové foto, Jakub si na místní chatě dává kávu a po půl hodince vyrážíme dál. Čekají nás dnes ještě 3 vrcholy - Malý Bliznak (2777 m), Velký Bliznak (2779 m), kolem vrcholu Mariški vrch (2765 m) a pak přes Ovčinec (2768 m). Nakonec jsme je přešli všechny. Není třeba extra rychlé chůze, ale člověk se přeci jen projde.

Kolem sedmé hodiny scházíme kosodřevinou do sedla Džanka, kde rozděláváme stan. Jdeme si doplnit vodu k pramenu, který vyvěrá asi 200m od rozcestníku směrem k chatě Hraničář (Grančar). Večeříme ovčí sýr s chlebem a docela unavení uleháme k noclehu. Je to přeci jen výška kolem 2.300 m n m a musím přiznat, že jako člověku přivyklému úrodným moravských nížinám se mi při ulehnutí lehce točí hlava.

 

Den č. 5 - Ribni Jezera  :::::  foto

V 7:20 vstáváme, teploměr s sebou sice nemáme, ale přesto dokážeme odhadnout, že je docela slušná kosa. Mám na sobě maskáče, termo-tričko, tričko, flanelovou košili a mikinu, ale přesto mě situace nutí udělat několik pohybů pro zahřátí. Vydělávám tedy slivovici.

Po doplnění vody v 9 vyrážíme směrem k Ribni Jezerům. Za prvním kopcem (Kovač 2634m) u pramínku v 11 hodin zastavujeme a děláme oběd. Vodu zde sice doplňujeme, ale přílišnou důvěru v nás nevzbuzuje. Nakonec ji stejně za dalším kopcem vyléváme a doplňujeme vodu až tam.

Po obědě přecházíme další kopec (kolem vrcholu Lopatiški vrch 2530 m), za kterým je již zmíněný pramen. Následuje náhorní planinka, menší výstup na kopec (Čemerna 2511 a Vala 2532) a pak už přechod po úzkém hřebeni s nádherným výhledem na jezírka Vapski a Skališki. Po vrstevnici kolem vrcholu Skalec (2678 m) se dostáváme před poslední kopec dnešního dne. Zde si můžeme vybrat, jestli půjdeme přes vrchol a zároveň si trochu prodloužíme dnešní trasu nebo kopec obejdeme a kratší cestou sejdeme do sedla Kanarski preslap a odtud sestoupit k Ribni Jezerům. Volíme kratší cestu a jdeme kamenopádem dolů, pak po vrstevnici kolem hřebene až se před námi objeví krásný výhled do údolí s dvěma většími jezírky a chatou - Ribni Jezera. Sestup dolů nám dá ještě docela zabrat, ale víme, že už za chvíli budeme v cíli dnešní etapy.

Na chatě dáváme každý Kamenitzi v plechovce za 2 Lv. Chvíli odpočíváme a následně se vydáváme po žluté značce směr Rilski Monastyr dolů podél potoka. Asi po 1-2 kilometrech pod chatou rozbalujeme stan, dáváme koupel v potoce, malou večeři a před spoustou komárů prcháme do stanu. Je 19:30. Přesto, že mě Jakub dneska několikrát přesvědčoval, abych ho někde na cestě nechal sedět, nakonec oba zdárně uleháme do stanů.

 

Den č. 6 - Dolů z hor  :::::  foto

Vstáváme v 6:15, dáváme koupel v potoce. Snažíme se sbalit všechno dřív, než se vzbudí komáři. Stíháme to právě tak, že ranní komáří ptáčata nás vidí odcházet chvíli po čtvrt na osm. V 8 hodin dáváme pauzu na snídani.

Cesta vede dolů po kamenité stezce, před devátou hodinou se napojujeme na kamenitou cestu (je zde pramen). Stále z kopce. Vedle nás z jedné strany potok (místy 50-100 m pod námi) a z druhé strany skály (100-200 m nad námi). Před jedenáctou hodinou přicházíme k restauraci a ubytovně (Jarovec), odkud začíná asfaltová silnice. Dáváme zde pauzu, bereme čerstvou vodu a pokračujeme asi hodinku po lesní pěšině, která vede souběžně se silnicí. Asi po další hodině chůze děláme u potoka oběd - sáčkovou hrachovou polévku vylepšenou nakrájených salámem a k tomu bochník chleba.

V půl jedné vyrážíme dál. Pak jdeme už po asfaltce. Procházíme kolem poustevny Ivana Rilského. Jakub by si u něj klidně nechal vyléčit oba puchýře. Dokonce by mu dal za každý puchýř jedno leva...

Jsme unaveni, máme toho docela dost. Něco po 14. hodině přicházíme na odbočku k hotelu Rilec. Vypadá to s počasím bídně, zřejmě bude pršet. Jdeme tedy do kempu a po dvou nocích ve stanu volíme chatku. Zvlášť když to vypadá na déšť. V kempingu Bor nocujeme v chatce, každý za 10 Lv. Ve 14:45 už ležíme na postýlkách, odpočíváme a podřimujeme. Venku prší.

Přesto, že včera sluníčko příliš nesvítilo (docela se nám schovávalo za mraky), mám trochu spálený krk. Večer se jdu projít po okolí, dívám se po Rilském monastýru, ale žiju v omylu. Máme k němu ještě asi 1-2 kilometry.

Večer Jakub riskuje sprchu v kempu, já se umývám v korýtku se studenou vodou. Dle Jakuba byla voda ve sprše docela vlažná.

 

Den č. 7 - Rilski Monastýr  :::::  foto

Vstáváme chvilku před 9. Jdeme se mýt. Tentokrát se mrknu do sprchy i já. Vedle jsou turecké záchodky. Něco takového jsem zhruba čekal. Právě proto jsem se včera myl v korýtku. Protože nemám odvahu bosou nohou šlápnout na zem, umývám se v sandálech. Voda teče samozřejmě pouze studená. Je pravda, že už jsme sem nepřišli zřejmě první a tak máme smůlu.

Balíme a po 10. hodině vyrážíme k monastýru. Těsně před klášterem potkáme nějakého Angličana. Ptá se nás, jestli nevíme, kam by se tu dalo podívat. Dáváme se s ním do řeči a nakonec prokazujeme dobrý skutek a věnujeme mu naši mapu Rily, kterou jsme koupili těsně před odjezdem do Samokova.

U monastýru zkoušíme smažené speciality - mekici 0,3 Lv a ovčí jogurt 1 Lv. V samotném kostele se dá koupit svěcená voda, svíčky za 0,2 Lv, pohledy nebo obrázky a keramiky s náboženskými motivy. Podloubí kostela je celé vymalováno náboženskými motivy. Připadá nám, že jsou všude výjevy z konce světa. Turistů je tu spousta.

Autobus do Sofie nám jede v 15 hodin, odjíždí přímo z parkoviště před klášterem. Čekáme tedy na něj. Najednou se otevře okno v 1. patře kláštera a mnich vylévá kbelík vody z okna ven. Uvidí, jak si tam parta Čechu krátí čekání kartami a volá na ně: "Pryč s ďáblovými obrázky, sic vás stihne krutý trest". Alespoň si myslím, že to říkal, protože mluvil bulharsky.

Bus stojí 6,50 Lv. Jede v něm s námi minimálně 10 dalších Čechů. Po 17. hodině nás autobus vysazuje na neznámem autobusovém nádraží v Sofii. Zjišťujeme, že na vlakové nádraží se dostaneme tramvají č. 5. Kupujeme tedy každý 2 lístky po 0,5 Lv (člověk + bágl) a nasedáme na tramvaj. Vysedáme sice trochu dřív, než bychom měli, ale alespoň se podíváme po Sofii. Podle mapy přicházíme k vlakovému nádraží (Central železnična gara).

Do Burgasu nám jedou 2 vlaky (22:00 a 23:15). Oba jedou přes Plovdiv a v Burgasu budou v 6:10 a v 7:15. V hlavní hale se kupují jízdenky na severní cestu po Bulharsku (Ruse, Varna, ...). Jízdenky na jižní trasu se kupují v podzemí (o patro níž). Kupujeme tedy lístky na vlak 22:00 (na jízdence je napsáno přesný odjezd a číslo vlaku) do Burgasu za 13,30 Lv. Večeříme pizzu 1 Lv, kupujeme do vlaku bagetu 1 Lv, vodu 1,5 litru za 0,7 Lv, a pivo Kamenitza v PETce 2 litry za 2,2 Lv. Pak ještě okukujeme místní záchodky za 0,3 Lv. Jsou evropské.

Před 21. hodinou sedíme v našem vlaku. Zvládli jsme to. Otevíráme bagety a dáváme ještě večeři. Za chvíli přichází bulharská rodinka, která má místenky na naše místa. Uvolňujeme jim místa a díváme se, že všechny vagóny jsou místenkové. Ptáme se zřízence na peróně - ten ale nic neví. Jdeme zpět do kasy a chceme si dokoupit místenku, protože stát 8h ve vlaku se nám nechce. Místenky na vlak 22:00 už se ale nedají koupit, kupujeme tedy místenky na vlak 23:15. Jedna místenka za 0,50 Lv.

Nasedáme do vlaku. Na našich místech sedí nějaká podezřelá individua. Naštěstí nemají místenky a odcházejí z kupé. 23:15 odjíždíme.

 

Den č. 8 - Burgas  :::::  foto

Chvíli po odjezdu vlaku začínáme luštit místní křížovky. Po chvíli si nato otevíráme i Kamenitzi. Bulharští spolucestující jsou z nás trochu v šoku, že luštíme bulharské křížovky. My se u toho docela dobře bavíme.

Chvilku klimbám, pak mě Jakub vede do jídelního vozu, který už předtím stihl objevit... Každý zde dáváme 2 Kamenitze, aby nám cesta příjemněji ubíhala a mimo jiné se seznamujeme s místním undergroundem. Jeden z maníků nás zve na trávu. Uviděli jsme jej pak znovu asi po 2 hodinkách: s výmluvným výrazem ve tváři a slovy "Never been better" se kolem nás prošoural.

Po příjezdu do Burgasu je na nástupišti spousta babek - každá má v ruce cedulku z papundeklu a na ní napsáno v bulharštině vzkaz, že pronajímají pokoje, případně doplněno slovy "v centru" nebo "u moře" či cenou.

Protože jsme s bágly nepřehlédnutelní turisté, oslovuje nás každý, jestli nehledáme "kvartiru". Dáváme se do řeči s jednou babkou (asi 70-75 let), která nám nabízí pokoj v centru. Ptá se kolik nocí u ní budeme. My se s Jakubem domlouváme, jak dlouho zůstaneme a ona na nás mezi tím útočí s otázkou "kolik nocí?". Nakonec jí sdělujeme, že zůstaneme 1 noc. Babka nabízí 10 Lv za osobu. Jakub to zkouší usmlouvat na 8, ale babka nechce ani slyšet. Mezi tím toho využívá nějaký děda, přitočí se ke mně a nabízí mi nocleh za 8 Lv. Jakub se domlouvá s babkou a já s dědou. Děda už vytahuje pohlednici Burgasu a ukazuje mně, že budeme bydlet necelého půl kilometru od pláže v nějakém paneláku... V tom ho spatří babka a strhne se menší slovní potyčka, protože se jí snaží přebrat zákazníky. My se docela dobře bavíme. Nakonec kýváme babce a jdeme k ní domů. Je to asi půl kilometru od nádraží, asi 50m od centra pěší zóny. Necháváme si bágly u babky, ale protože budeme bydlet v místnosti, kde se ještě balí nějaké dámy, máme opustit byt a dojít tak za 1,5 až 2 hodinky.

Vyrážíme tedy na prohlídku Burgasu, zatím nesměle zkoušíme moře, hledáme poštu. V 9 hodin se vracíme na pokoj a do odpoledne usínáme, protože ve vlaku jsme toho příliš nenaspali. Po poledni se probouzíme a dáváme sprchu. Opět je to místnost, kde je jak WC, tak sprcha. Místnost je velká asi 100 x 120 cm. Je tam i boiler. Na zdi visí 2 PVC pytlíky - v tom horním jsou noviny před použitím, ve spodním jsou noviny po použití...

V Burgasu, stejně jako v ostatních městech na pobřeží, kde jsme byli, jsou směnárny v zásadě se dvěma různými kurzy. Jedny směnárny nabízejí oficiální kurz (asi 1 EUR - 1,90 Leva, 1 USD - 1,57 Leva). Těch je bohužel menšina. Druhé směnárny, které budou zřejmě vlastněny nějakou jednou firmou, nabízejí kurz o hodně nižší (asi 1 EUR - 1,17 Leva, 1 USD - 1,14 Leva). Těchto směnáren je na pobřeží asi tak 80%. Je třeba se podívat, kam jdete peníze měnit a za jaký kurz.

Zjišťujeme, že vlaky do Sofie jedou buď ráno po 6. hodině a nebo až večer 2 vlaky po sobě po 22. hodině. Autobusy do Sozopolu a Nesebaru jezdí po celý den zhruba od 6 do 21 hodin každých 30-40 minut. Prohlížíme si město a jdeme do moře. Jakub mě učí plavat, takže máme o zábavu postaráno. Navečer dáváme v jedné z restaurací půlkilovou pizzu (bohatý výběr od 2,50 do 4,7 Lv) a čepovanou Kamenitzi 1,2 Lv. Nakonec vše uzavíráme sladoledem (zmrzliny, kterou nabízí kdejaká babka na rohu se však bojíme a dáváme přednost jednomu důvěryhodnějšímu stánku, případně zmrzlinám v kelímkovém provedení) a pozorujeme lidi v parku. Spát jdeme kolem 10. hodiny. S babkou jsme se ještě domluvili, že u ní zůstaneme po další dvě noci. Nakonec nás to přišlo každého na 8 Lv za noc.

 

Den č. 9 - Sozopol  :::::  foto

Vstáváme v 9 hodin. Na vlakáči dáváme snídani - sladké rohlíčky za 0,50 Lv - plněné dle chuti buď čokoládou nebo povidly. Docela dobré a velké. Nějaký taxikář se nás snaží zavézt do Sozopolu - dokonce nám nabízí slevu - z 25 Lv na 15 Lv. Dostává se mu odpovědi, že za 15 leva by jsme chtěli hodit tak do Sofie :-)

Po 10. hodině odjíždíme do Sozopolu. Jak zjišťujeme, neplatí se řidiči, ale všichni cestující naskáčou do otevřeného autobusu, autobus odjede a až pak obchází lidi výběrčí jízdného. (Bulharští řidiči neumějí manipulovat s hotovostí, proto je jim k ruce ještě jedna osoba, která tuto schopnost ovládá, ale zase neumí řídit. Tato dokonalá souhra umožňuje bezproblémový chod bulharské autobusové dopravy.) Cesta do Sozopolu stojí 2,40 Lv.

V Sozopolu se nedá jít k vojenským lodím, kolem poledne v jedné z restaurací zkoušíme polévku Tarator (studené mléko (s jogurtem ?) a s nakrájenou okurkou). Finančně na tom nejsme úplně nejlíp, proto zkoušíme postupně žebrat, poté prozkoumáváme místní odpadkové koše, abychom až nakonec získali práci.

Jinak procházíme město a centrální pláž, mrkáme na památky, atd. V 16:30 jedeme busem zpátky do Burgasu. Stavujeme se na jídlo. Přichází přeháňka. V jedné z místních restaurací amerického typu dáváme strawberry shake a jdeme shlédnout produkci bulharského zpěváka Ilji Lukova, který vystupuje na náměstí. Je to směs nějakých písniček s vložkami folklorních tanců.... Za chvíli jdeme domů.

 

Den č. 10 - Nesebar  :::::  foto

Před půl osmou vstáváme. Vzbudil nás náš spolubydlící. Je to asi 12-14 letý vnuk od naší babky. Vzbudil nás tím, že nám kouří v pokoji. Včera večer totiž přišel domů až po nás a z jeho řeči jsme vyrozuměli, že mu někdo zaplatil pivo a měl z něho slušného motáka.

Kupujeme čokoládové rohlíčky a jedeme za 2,80 Lv do Nesebru. Přijíždíme do města docela brzo. Tu se zatím rozbalují všechny stánky a připravují se na návštěvníky. Sedáme si do jedné restaurace. Dáváme si 2 kávy s mlékem a 0,5 l Sprite. Platíme 7 Lv - docela dost. Bohužel naše chyba - nikde nebyly vystaveny ceny a my jsme podle řeči určitě cizinci...

Jinak nic převratného - staré město je doslova přeplněno turisty. V poledne nás 2x zastihává docela silný déšť a v 15:40 jedeme do Burgasu. Jakuba nějak začíná bolet v krku, takže si jde lehnout. Kontroluji moje poslední penízky. Večer jdeme do města něco pojíst, pozorujeme na nádraží babky, které loví turisty pro své kvartiry. Když dojdeme domů, místo našeho malého spolubydlícího je u nás v pokoji nakvartýrovaná naše babka. A jak poslouchám, už i chrupčí.

 

Den č. 11 - Poslední den u moře  :::::  foto

Budíme se po deváté, dáváme sprchu a domlouváme se s naší babkou, že si u ní můžeme nechat bágly až do večera. Jdeme si koupit jízdenky (i s místenkou :-) na večerní vlak do Sofie. Po poledni se jdeme ještě naposled opláchnout do moře a po zbytek odpoledne posedáváme v parku a pozorujeme cvrkot.

V osm večer si vyzvedáváme bágly a jdeme na nádraží. Vlak nám jede ve 22:15 (druhý jede ještě v 22:35).

 

Den č. 12 - Sofia  :::::  foto

Celou cestu jsem prospal, vzbudil jsem se až na nádraží v Sofii. Je čtvrt na sedm ráno. Jdeme hledat nějaké ubytování. Vyrážíme po hlavní sofijské štráse (Knjaginja Maria Luiza) k centru. Ve třetím hotýlku mají volno a docela (je to přece jen hlavní město, navíc centrum) levně - 19 Lv. Je to vlastně byt v 2. patře předělaný na hostel. Bydlíme v třílužkovém pokoji (nakonec večer tam přišel ještě nějaký maník). Jakub ve vlaku moc nespal, proto to jde dohnat. Já se jdu porozhlédnout po městě. Podle mapy se snažím dostat k největším památkám. Procházím kolem několika kostelíků, prezidentského paláce, národní banky, pravoslavného chrámu, národní knihovny, sofijské univerzity až na jih do většího parku se stadionem uprostřed. Všude se snažím udělat nějakou alespoň trochu podařenou fotku. Smůla je, že někde musím fotit proti slunci, protože podruhé už se sem nedostanu...

Po poledni se vracím na pokoj a chvíli odpočívám. Po 16. hodině jdeme kupovat dárky domů a mrknout po městě. Chci si ještě jednou vyfotit pomník "Caru Osvoboditeli", na kterém na mě nejvíc zapůsobil ten mírumilovný anděl uprostřed s helmou na hlavě a mečem v ruce.

Já si plním předsevzetí a kupuji si za 0,30 Lv litr nápoje Boza. Nevím, co to je. Nejprve jsme si mysleli, že je to nějaké kakaové mléko. Nebylo. Otevřel jsem láhev a přičichl. Už to bylo docela síla. Ale říkám si, že bych si to určitě vyčítal, kdybych nakonec ani neochutnal. U kostelíku, který je v prezidentském paláci jsem (už bez přičichnutí) pozřel jeden lok. Polkl jsem. Ale jistý jsem si nebyl. Trochu mě spravilo čtvrt litru vody a lok slivovice. Přesto ještě po pár hodinách cítím bozu až příliš často... řekl bych skoro všude...

Dárky máme nakoupeny, peníze utraceny a zítra jedeme domů.

 

Den č. 13 - Cesta zpět  :::::  foto

Před sedmou hodinou vstáváme, dáváme sprchu a jdeme na snídani. V 9 máme být v kanceláři autobusové společnosti s jízdenkou a pasem. V pohodě to stíháme. Kupujeme poslední věci. Já mimo jiné i božské pití Boza, ať z toho doma také něco mají. Nakonec zkouším ještě místní záchodky a zbývá mi jen 1 Lv na památku a asi 20 stotinek, za které už zřejmě nekoupím vůbec nic.

Před desátou přijíždí náš autobus a ve čtvrt na jedenáct odjíždíme ze Sofie. Za hodinu jsme na bulharsko-srbských hranicích.. Zřejmě si tu chvilku počkáme. Jsme totiž AŽ (!!!) osmý autobus. Nebylo to však nijak hrozné a po pouhých 5 hodinách opouštíme tuto hranici....

Cesta pak probíhá poklidně, za zmínku snad jen stojí defekt, který opravujeme na dálnici u Bělehradu. Trvá to jen něco přes hodinku a opět nasedáme do autobusu. Odjíždíme zrovna, když začíná pršet. Čekáme na ten bělehradský stadion, že bychom se alespoň podívali. Nakonec z něj ale skoro nic nemáme, protože už je asi deset hodin večer a moc toho už venku nevidíme. Navíc mi začala z ventilace kapat dešťová voda na sedadlo. Jdu tedy za jedním maníkem z osádky autobusu a sděluji mu to. Ten s klidem anglického lorda jde se mnou k mému místu, vytahuje noviny, vyptává si ode mne nůž a novinami utěsňuje nějaké ty škvíry ve střeše. Stadion jsem nakonec zase neviděl :-)


Poslední změna: 29.03.2009
e-mail