Den č. 1    "Cestování vlakem"
Den č. 2    "Prasečí údolí"
Den č. 3    "Rovensko"
Den č. 4    "Na dno"
Den č. 5    "Haida Noroc - Flyparty"
Den č. 6    "Flyboy"
Den č. 7    "K Dunaji"
Den č. 8    "V lázních"
Den č. 9    "Domů"
Den č. 10  "Doma"

    Den č. 1    "Cestování vlakem"    nahoru

    Vyjíždíme z Břeclavi ve 3:35, příjezd do Aradu ve 14:15, vyměnili jsme si peníze, dáváme pivko na nádraží. Potkáváme Gyulu - je to velmi vstřícný Rumun. Přestože umí pouze rumunsky a maďarsky (bohužel těmito jazyky žádný z nás nevládne), podává nám důležité základní informace (které místní cigarety jsou nejlepší, zjišťuje nám vlaková spojení atd.) a dělá nám průvodce cestou do Temešváru. Vlak z Aradu jede v 16:16, příjezd do Temešváru v 17:48. V Temešváru dáváme s Gyulou pivko.
    Objevujeme první balkánské záchodky: Pod temešvárským nádražím si za pouhých 3.000 lei můžete odlehčit. Mira a Zbyňa se odhodlali jít na velkou. Pak ale nějak nemohli najít splachování. Když jsme tam zabrousili o chvíli později, právě se splachovalo: Maník s hadicí vše řádně kropil - zůstala nám jenom mokrá lýtka. Z Temešváru odjíždíme v 19:57, do Rešice příjezd ve 22:58. Přemýšlíme, kde budeme nocovat - hotel je dost drahý, zkoušíme to v parku.

    Den č. 2    "Prasečí údolí"    nahoru

    V parku se nám nelíbí, zkoušíme taxi. Byla nám nabídnuta super cena - z Rešice do Aniny - tzn. 30 km za 50 USD. Takovou nabídku jsme museli odmítnout. Bereme taxíka (Dacia), ať nás zaveze 10 km za město směrem na Aninu. Za 120.000 to není tak špatné. Na louce stavíme stany a konečně uleháme k prvnímu spánku v Rumunsku.
    Ráno nás probouzí cinkot krav, které vyšly na pastvu asi 20 m od stanu. Dáváme se na pochod směr Anina. Sháníme vodu, proto jdem do vesnice Karašova. Je tam pěkná hospůdka, kde trávíme a zároveň hasíme polední žár. Setkáváme se zde se zajímavým člověkem: Nejprve si myslíme, že nás zve domů na jídlo. Ale když vyndává z popelníku vajgl a bez ostychu ho dojíždí, dochází nám, že jídlo chtěl zřejmě on od nás. U hospůdky je dokonce studna s pitnou vodou, takže máme vystaráno.
    Po odchodu z vesnice jsme chytli stopa (Dacia), který nás veze 50 km až do vesničky Božovice. Dáváme mu 150.000. U stánku k nám přiběhnou 2 asi osmiletí kloučci. Bezostyšně po nál loudí zřejmě peníze. Jak řekl Mira: kdyby předvedli alespoň nějakou veselou scénku, dali bychom jim nějaký ten bonbon.
    Zkoušíme od místních získat směr do Rovenska. Někdo říká, že je to 12 km, jíní nám řeknou 30 km. Nevadí. Hlavně že směr nám všichni řekli stejný. Vyrážíme na pochod. Asi po kilometru od Božovic nám sám zastavuje autobus. Nakládáme bágly do autobusu (řidič musí být šťastný jako blecha, že mu svými bágly utřeme zavazadlový prostor pod autobusem), který nás veze až na odbočku do Rovenska. U ní stojí patník s nápisem: Ravensca 14 km.
    Směle odmítáme nabídku místních mladíků, že nás za 500.000 do Rovenska dovezou. Vyrážíme na náš první delší pochod. Cestou musíme odhánět dotěrné rumunské psy. Protože je již pozdě odpoledne, průběžně hledáme místo na postavení stanů. Nakonec jsme našli opravdu příhodné místo (a vězte, že jich podél silnice není mnoho): Od patníku označujícího 7 km do Rovenska scházíme přes potok a asi 100m zpět na krásnou loučku. Stavíme stany přímo u potoka.

    Den č. 3    "Rovensko"    nahoru

    Ráno provádíme celkovou očistu v potoce. Protože už nemáme vodu, chlorujeme vodu z potoka. Po počáteční nedůvěře je žízeň silnější a bez zábran vypijeme asi litr této tekutiny. Zbytek nacpeme do báglů a vyrážíme na pochod.
    Když ujdeme asi 200 m od našeho tábořiště, narážíme na pramen vody. Vyléváme přechlorovanou vodu a plníme láhve vodou z pramene. V tom u nás zastaví auto. Ano - byla to k neuvěření Dacia. Zbyňa už hledá slovníček, aby se ho rumunsky zeptal, jestli nás vezme, ale řidič k nám prohodí: "Jdete nahoru?" - což byla první česká věta v Rumunsku. Bere nás až těsně před vesnici a zarputile odmítá jakékoliv peníze, které mu Zbyňa nutí.
    Po příchodu do vesnice se ptáme hostinského, kde si můžeme rozbalit stany. Nakonec po dohodě rozděláváme stany asi 15m nad kostelem.
    Rovensko je nádherná vesnice s velmi příjemnými lidmi. Čeští psi (kterých je zde plno) na vás na rozdíl od rumunských neštěkají, spíš se vás bojí a čekají, co jim hodíte. Obchod je otevřen buď ráno (než se jde na pole) nebo až zhruba od 18-19 hodiny do 22 hodin. Kupujeme konečně mapu Banátu, zkoušíme pivo. Kupujeme výborný kravský sýr, chleba prý přivezou zítra před obědem. Dohodli jsme se, že počkáme do zítřka na chleba a vyrazíme do Gerniku. Před hospodou je studna s výbornou pitnou vodou. Snad nejlepší voda, jakou jsme v Rumunsku pili.

    Den č. 4    "Na dno"    nahoru

    V 6:00 zvoní zvon, v 6:20 nám hledí zvědavá kráva do stanu. Asi hodinu při balení stanu kolem žebrá dost dotěrný pes. Balíme stany a od 10 hodin čekáme na chleba. Čas si krátíme zkoušením místních destilátů. Objednáváme si po štamprli. Když nám paní nalije po jednom deci, trochu nás vyvede z míry. Ale poloviční tady prý pijí jenom holky. Ve 14:30 konečně dovezli chleba.
    V půl čtvrté vyrážíme na pochod do Gerniku. Po strastiplné cestě jsme urazili (dle turistické značky) 15,5 km plus další asi 2 km, co jsme bloudili kolem rumunské salaše. Paní domu nás anglicky(!!!) navedla zpět na stezku. Do Gerniku přicházíme ve 20:15. Cestou jsme nenašli žádnou studánku. V hospodě na Husím rynku dáváme pivo a protože to vypadá na déšť, shánime zde také ubytování. Bouřce se nám podaří uniknout a tak tuto noc spíme na postýlkách v domě.

    Den č. 5    "Haida Noroc - Flyparty"    nahoru

    Vstáváme asi v půl osmé, protože nám pod okny na ulici běhají skupiny krav. Provádíme celkovou očistu u kohoutku na dvoře. Sháníme chleba. Zjišťujeme, že v Gerniku se chleba koupit nedá - každý si jej peče sám doma. Od nikoho se nám koupit chleba nepodařilo. V Gerniku se nám moc nelíbilo. Pěšky se nám do Svaté Heleny nechce, půjdeme tedy přes Sichevicu a kolem Dunaje s nadějí na stopa.
    V poledne opouštíme Gernik. Jdeme asi 6-7 km do Sichevice. Ve vesnici Sichevica dáváme pivko a při tom sjednáváme odvoz do Coronini (což je asi 3-4 km od Svaté Heleny). Řidič říká, ať počkáme: kámoš jede na kole domů pro benzín a on že si dá zatím ještě jedno pivko. Čekáme.
    Za chvíli dojede kámoš s umělohmotnou dvoulitrovkou benzínu (je v ní asi polovina). V autě je opět trochu benzínu a můžeme vyrazit. Nastupujeme do auta (fakt to byla Dacia). Jedeme stylem: 200m řidič auto rozjede a 300m jede s vypnutým motorem (asi 8-10 km do vesnice Ljubcova, kde tankujeme benzín, otáčíme a vyrážíme konečně směrem na Svatou Helenu). Za 250.000 nás maník odváží do Coronini.
    Stoupáme do kopce ke Svaté Heleně, fotíme Dunaj. Vypadá to že bude pršet. V 16:30 dorážíme do hospody ve Svaté Heleně. V 16:40 začíná slušná bouřka. Když přestane pršet, jdeme na hřiště postavit stany. Pak se vracíme do hospůdky a děláme exkurzi vesnice a místních destilátů. Když chceme asi v 11 odcházet spát, zjistíme že je vedle docela živá atmosféra a přidáváme se k zájezdu od Kudrny. Spát jsme šli prý asi ve 3.

    Den č. 6    "Flyboy"    nahoru

    Celý den přeprchá. Hostinský si pochvaluje déšť slovy: "bude kukuřice a tráva poroste". Říká, že dnes budou přeháňky, ale od zítřka už bude pěkně. Prý tu pršelo naposledy v květnu. A že by pršelo dva dny po sobě - to už snad ani nepamatuje. Průběžně zkoušíme nabídku místní útulné hospůdky se spoustou much a velmi příjemným a ochotným hostinským. Bez problému zde dobíjíme foťák.
    Kupujeme kozí sýr, zkoušíme nabrat vodu. Zjišťujeme, že ve Svaté Heleně je u studen pouze hák na kbelík, kdežto v Gerniku a v Rovensku je u studen rumpál s kbelíkem. Probíhá pořádná dešťová zkouška našich stanů. Od hostinského se dovídáme, že není zrovna bezpečné nechávát věci ve stanech bez dozoru na hřišti - chodí tudy Rumuni, co pasou ovce. Nedávno prý hostinskému jeden z Rumunů sebral z hospody židli a našla se až u něj na salaši.
    Chceme se - jak hlásá plakát na hospodě - projet na koni. Ptáme se, kde bydlí Hrůzovi, kteří půjčují podle plakátu koně. Dobrý člověk nám však odpovídá, že Hrůzovi určitě koně nemají. Jdeme se pro jistotu zeptat. U Hrůzů se dovídáme, že skutečně koně na projížďky nepůjčují, a že je budou půjčovat, až přijede Venca.

    Den č. 7    "K Dunaji"    nahoru

    Vstáváme asi v 8:40. Balíme, kupujeme kozí a kravský sýr. Místo vody ze studny kupujeme v hospůdce každý 2l vody Buziaş. Až později jsme zjistili, jak jsme dobře nakoupili. (Když jsme ji pak navečer otevřeli a napili se, voda měla krásně umělohmotnou příchuť PET láhve - vřele ji doporučujeme)
    Po poledni opouštíme Svatou Helenu s jejím příjemným hostinským a cestou kolem hřbitova míříme ke skálám nad Dunajem. Děláme pár fotek a jdeme stopovat. Za hodinu se musíme 3x schovat před deštěm (hospodský to říkal).
    Po chvíli nám zastavují 2 auta (Dacie). Dva nasedáme do zadního auta a jeden do předního. Auta jedou až do Oršovy. Asi po 15 km nás zastavuje policejní hlídka. Po důvěrném rozhovoru s řidičem našeho auta k nám nastupují 2 vojáci v maskáčích se samopaly. Po dalších 10 km zastavujeme a doléváme benzín z PET láhve. Asi za dalších 10 km jsem pochopil, že vojáky jsme vezli domů. Vysedají.
    Po silnici, kde bych se stodvacítkovou škodovkou nejel ani 40 km/h, jedeme celou cestu asi osmdesátkou. Místy se ztratí asfalt z půlky silnice, chvílemi i z druhé. Necháváme přejít přes cestu krávy. Jednou jsme mysleli, že nám po najetí do menší prohlubně uletí náprava. Zřejmě si to myslel i řidič. Pro jistotu tedy za jízdy otevřel dveře, zjistil, že kolo je na svém místě, spokojeně se usmál a jeli jsme dál. To je silnice číslo 57 kolem Dunaje do Oršovy.
     Zastavujeme pak ještě 2x: Poprvé opět doléváme benzín - tentokrát již došel benzín v PET láhvích a proto se přečerpává z jedné dacie do druhé. Za chvíli doléváme benzín znovu, ale navíc jsme ještě píchli. Měníme levé přední kolo. Ukazuje se, že pro rezervu se pojem "poloprázdná" nehodí. Je téměř prázdná. Pumpu nikdo nemá. Sháníme pumpu - sedáme si všichni dozadu, aby přední prázdné kolo nebylo tak zatíženo a jedem asi 1-2 km k nejbližšímu stavení. Naštěstí tam pumpu mají. Zrovna jsme zastavili u nádherného místa na Dunaji, děláme tedy pár fotek Asi ve čtvrt na devět nás vysazují na křižovatce v Oršově. Dáváme těmto dobrým lidem 150.000.
    Po chvíli neúspěšného stopování jdeme na nádraží. Po cestě potkáváme polehávající cikánskou rodinku s koněm, která žebrá o peníze a cigarety. S vědomím, že nejsme žádná Matka Tereza je ignorujeme. Vlak nám ujel o půl hodiny. Další jede až ve 2:13. Vaříme tedy polévky na peróně a jdem čekat do nonstop baru naproti nádraží.

    Den č. 8    "V lázních"    nahoru

    V 1:40 odcházíme z baru, kupujeme lístky a ve 2:45 jsme v Baile Herculane. Po chvíli sjednáváme taxi. Za 160.000 nás zavezl asi 10-15 km od nádraží na louku, kde již stálo několik stanů. Stavíme stan a ve 4:00 uleháme.
    V 9:30 jsme se probudili. Děláme průzkum okolí - nalézáme termální prameny. Padlo rozhodnutí jít na koupaliště. Koupeme se a provádíme tělesnou očistu. Původně jsme mysleli, že termální prameny budou mít trošku úroveň. Do některých bychom vlezli, ale některé byly na nás příliš. Přesto, že si myslíme, že vydržíme dost.
    Nastupujeme pochod zpět k nádraží. Přeháňky (hospodský to říkal). Na poslední asi 3 km stopujeme taxi a necháváme se k nádraží za 25.000 odvézt. Je 19:00. Další vlak do Temešváru jede ve 2:48.
    Jdeme do nonstop baru naproti nádraží. Teplé jídlo (hambergery a hot-dogy) mají až v tom posledním z pěti non-stop podniků. Usazujeme se a dáváme několik kol jídel, vodek a káv.
    Naše batohy si mezi dveřmi prohlíží místní mladík snědé pleti. Zůstáváme klidní, protože každý bágl dosahuje poloviny jeho hmotnosti.
    Po 2 večerech strávených v rumunských barech můžeme zodpovědně říct, že pozdní program rumunské televize se skládá z amerických filmů s rumunskými titulky a od 11. hodiny večerní jsou na řadě telenovely a reklamy. A při tom je tolik skvělých rumunských filmů.

    Den č. 9    "Domů"    nahoru

    Ve 2:20 se loučíme s obsluhou baru a jdeme na nádraží. Vcházíme do nádražní haly a do nosu nás praštil šílený zápach. Záhy jsme zjistili, že se tam utábořil nějaký bača a pár jeho přátel. Za jejich mocného odfukování jsme zakoupili jízdenky. Zbyňa se pak přiznal, že měl hodně práce s tím, aby v čekárně potupně nevrhl.
    Čtyřy a půl hodiny noční jízdy vlakem "tren personale" nám poskytlo nezapomenutelný zážitek. Protože kupé jsme žádné neviděli a žádné volné 3 sedadla pohromadě jsme nenašli, obsadili jsme volnou chodbičku, jíž je vagon rozdělen napůl. Každý jsme zabrali jeden ze tří výstupků od topení. Zbyňa bojuje s dveřmi, jež nejdou dovřít a dost jimi fouká. Vypomáhá si náhradní tkaničkou do bot a přivazuje jí dveře k nedaleké tyči. Průvodčí, který nám po chvíli kontroluje jízdenky se na náš zlepšovák mrkl a beze slova pokračuje dál. Z toho, že jedeme v nekuřáckém voze jsme byli brzy vyvedeni. Cestující sice ve vozech nekouří, bez ostychu si ale zapalují na chodbičkách. Jako nekuřák slastně vzpomínám na "příjemný" cigaretový dým z našich startek. Nevím, co místní kouří za seno, ale zápach je strašný. Průběžně se na naší chodbičce střídají snad všichni cestující z našeho vlaku.
    Za chvíli přicházejí 2 mladící, kteří zde hodlají spořádat svou zásobu slunečnicových semínek. První až nezvykle slušně háže slupky do popelníku nad Mirovou hlavou, druhý si vybírá roh chodbičky za mým báglem a plive slupky ze slunečnice do něj. Za čtvrt hodiny mladíci vyprázdnili všechny kapsy a konečně odcházejí. Průběžně klimbáme, větráme, znovu uvazujeme dveře přetrhlou tkaničkou, nasloucháme rozhovorům a pozorujeme postavičky zdejšího kraje. Zvláště nás pak zaujal rozhovor tří rybářů, z nichž jeden byl zřejmě němý.
    V 7 hodin jsme dojeli do Temešváru. Bágly si necháváme v úschovně na nádraží. Prohlížíme si město a ochutnáváme místní speciality rychlého občerstvení. Ve 12:50 nám jede vlak do Aradu. Asi ve 14:30 jsme v Aradu. Vlak domů nám jede v 15:32. Protože chceme mít jistotu, abychom cestovali podle místních pravidel, jdeme si koupit místenku. Je nám oznámeno, že se budou prodávat až po třetí hodině. Dáváme tedy pivko před nádražím a kupujeme poslední věci na cestu domů.
    Asi v 15:10 si jdeme koupit místenku. Kasa je prázdná, stojíme tedy ve frontě, která se pomalu tvoří. Průběžně máme mírné pochyby o ceně místenek. Moc peněz nám nezůstalo. S postupujícím časem nás pomalu zachvacuje pochybnost, jestli si vůbec místenky stihneme koupit. Vlak má odjezd v 15:32.
    V 15:35 se otvírá okýnko a začínají se prodávat místenky. Po mé žádosti, že chci 3 místenky z Aradu do Brna je mi řečeno, že je dostanu asi jen do Curtici (hraniční rumunská stanice asi 10 min jízdy od Aradu). Zkouším se s pokladní domluvit, že nám takové místenky mnoho platné nebudou. Pokladní se tedy jde zeptat. Po pár minutách přichází a vyplňuje místenky: Jejich cena mi vyrazila dech: 300.000 za 3 místenky jsem opravdu nečekal. Zvlášť, když u nás stojí ta samá místenka na cestu do Rumunska 20 Kč na osobu. Zkoušíme dostat dohromady 300.000 lei, ale máme jen 270.000. Zkouším tedy zaplatit 150.000 lei plus 5 dolarů. Pokladní se nějak nechytá a zprudka mi odpovídá, že tady se platí pouze tvrdou rumunskou měnou. Říkám tedy pokladní, ať mi vrátí mou jízdenku, že na místenku jí seru. Naštěstí za mnou stál  vstřícný člověk, který mi dává 150.000 lei s tím, že si za to ode mne vezme 5 dolarů. Pokladní mi vydává jízdenku i místenku a já dávám našemu spasiteli z vděčnosti ještě další peníze. Odcházíme na nástupiště vyhlížet náš vlak.
    Máme posledních 120.000 lei, které utrácíme za 3 hamburgery a fantu v nádražní restauraci. Přijíždí vlak. Nasedáme a hledáme vagon 382, kam máme místenku. Rumunský průvodčí nám radí. Jdeme tedy další 4 vagony dozadu. Konečně sedíme ve svém kupé.
    Přejedeme rumunsko-maďarské hranice a kousek za maďarskou hraniční stanicí (Lökösháza) nám maďarský průvodčí oznamuje, že sedíme ve špatném vlaku. Jedeme prý v rychlíku Karpatia (který nejede do Prahy, ale do Krakowa). Můžeme to ale napravit a ve stanici Bekescsaba vystoupit, počkat asi 20 minut na náš rychlík Pannonia a můžeme pokračovat dál. Srdečně maďarskému průvodčímu děkujeme a přemýšlíme, kde se stala chyba.
    Příježdí náš rychlík Pannonia do Bekescsaby. Nastupujeme a ptáme se průvodčího, kde je náš vůz č. 382. Průvodčí říká, že takový vagón v tomto vlaku není. Nám dochází, že jsme si za 300.000 lei koupili 3 místenky do vozu, který se v Lökösháze oddělil od našeho vlaku a přidal se k rychlíku Karpatia. Říkáme si, že nevadí a vřelými slovy vzpomínáme na pokladní v Aradu.
    Projíždíme Maďarskem. Za Budapeští přichází maďarský průvodčí. Když se podívá na jízdenku, říká, že je tady drobný problém: Naše zpáteční jízdenka je sice správně z Břeclavi do Aradu a zpět, ale na jinou trať, než jede náš rychlík Pannonia: Na úseku mezi Bratislavou a Budapeští je na naší jízdence napsáno Blava - D.Streda/Gal - Szob GR - Budap. Bohužel náš vlak jede přes Bratislavu - Rajku - Györ - Budapešť. Musíme tedy zaplatit rozdíl v počtu kilometrů, které jedeme přes Maďarsko. Napočítává nám to na zhruba 3500 forintů na osobu. Děláme, že nerozumíme.... Dělá, že nám nerozumí.... Nebo máme zaplatit 1508 Kč nebo 51 USD. Nebo od každé měny trochu. Zbyňa mu ukazuje posledních 2.000 lei a 5 dolarů. Asi 5 minut se s ním dohadujeme. Mezi tím si vydělává bloček, ale do psaní se zatím nehrne. Nakonec pronáší větu: "Psát -50 dolar, nepsát - 20 dolar". Po chvíli mu tedy dáváme 20 dolarů a doufáme, že tím naše utrpení z cest zkončilo.

    Den č. 10    "Doma"    nahoru

    Po přejezdu maďarsko-slovenských hranic Zbyňu chytá vcelku prudký průjem. V 1:17 dojíždíme do Břeclavi. Další vlak nám jede ve 3:52. Čekáme. Zbyňa byl asi 6x na záchodě. Má průjem a zvrací. Přijíždíme domů. Druhý den jde Zbyňa k doktorce.
    Rumunské rychlé občerstvení je prima. Aspoň Zbyňa říkal...