Cestopis
14.2. so Brno - Londýn ::: foto
Je půl hodiny po třetí ráno a nám zvoní budík. Přiznávám, že jsem toho moc této noci nenaspal (a nejen proto, že vstáváme tak brzy). Nabaleno máme již od včerejšího večera, takže si dáváme bágly na záda a chytáme jeden z busů nočního rozvozu.
V 5:15 nám odjíždí autobus do Prahy, kde jsme v 7:30. Zde si ještě kupujeme dopravu busem na letiště. Čekání na odjezd vyplňujeme malou svačinou a za chvíli již jedem směr Ruzyně. Na letišti máme přepážku již otevřenou a v 10:40 odlétá náš easyJet směrem Londýn - Gatwick. Bez komplikací přistáváme po dvou hodinách letu v 11:45 místního času. Přímo před východem z letištní haly má zastavovat easyBus, který jsme si občíhli již na netu a kterým se chceme svézt do centra Londýna. Po malinkém hledání nacházíme tu největší čekající skupinku bezprostředně před východem z haly a za pár minut již přijíždí dodávka a necelých dvacet lidí včetně nás se naskládá dovnitř. Bus nás zaveze na zastávku metra Fulham Broadway. (Pro fotbalové fanoušky je to asi 300 m od stadionu londýnské fotbalové Chelsea, což jsem zjistil až když jsme dojeli domů... :o).
Zde nasedáme na londýnské metro. Pro nás, kteří jsme měli zkušenost pouze z metra naší stověžaté matičky to byl lehký šok, protože ony ty trasy místního metra se někdy i větví, což z našeho metra, které jede striktně v jednom tubusu neznáme :o) Jak jsme však poznali (úplně první info nám dal jeden hodný krajan, který se k nám přitočil, když jsme na peróně snažili najít správný směr a správný vlak, se slovy: "Vy jste asi Češi, že? Nikdo jiný tu nechodí ve funkčním oblečení, goráčích na nohách a velkými bágly na zádech"), není londýnské metro zas tak složité. Je však docela nutné mít po ruce jeho mapku, kterou si můžete vzít vždy před vstupem do metra. Pak již člověk lehce najde správný vlak, protože tyto nejezdí vždy z konečné na konečnou, ale mnohdy jezdí jen část trasy dané linky či někde odbočují.
Vystupujeme na stanici Westminster a z metra vylézáme přímo pod Big Benem. Nalézáme správný bus a jedeme se ubytovat do našeho zamluveného hostelu. Při příchodu jsme pocítili lehké zklamání - zvláště z toho, že nemáme slibovanou koupelnu na pokoji, ale nakonec jsme si řekli, že přeci jen zde máme strávit jednu jedinou noc a tak jsme se nepouštěli do nějakých větších protestů... Tady necháváme bágly a jedeme si ještě v podvečer prohlédnout alespoň kousek centra města.
15.2. ne Londýn - Dubai ::: foto
Dnes vstáváme opět brzy, protože nás čeká přesun v neznámém Londýně :o) 6:22 nasedáme na bus u našeho hostelu, vysedáme opět na stanici Westminster a jdeme na metro. Zde čekáme asi 20 minut za neustálého hlášení o různých výlukách metra a pak konečně nasedáme do vlaku. V 8:10 vysedáme na zastávce Heathrow Terminal 3. Ještě máme menší zdržení s tím, že je naše jízdenka zřejmě poškozená a nechce nás pustit ven z metra. Jdeme se na tedy zeptat obsluhy u okýnka, protože bychom měli mít zakoupenu jízdenku pro všech 6 zón londýnského metra, které jsme projeli. Pracovník za okýnkem s ledovým klidem Angličana vyplnil asi tři formuláře a nic nedal na naše prosby, že nepotřebujeme jízdenku zpět (byla to celodenní víkendová jízdenka), ale pouze se dostat ven z metra. Nakonec nám asi po 10 minutách vrátil 80 penny a da1 náhradní jízdenky pro výstup z metra.
Po všech bezpečnostních opatřeních a dvojitém rentgenu našich bot se dostáváme v 9:10 k odbavení do letadla a v 10:30 odlétáme. Sice jsme byli lehce netrpěliví, jak bude probíhat vydání letenek oproti našemu vytištěnému potvrzení z internetu, ale vše proběhlo vždy (i při dalších takto uplatňovaných rezervacích) bez nejmenších problémů.
Letecká společnost Royal Brunei si nás na naší cestě opravdu považovala a jsme s jejími službami nadšeni.
Do Dubaje přilétáme 21:30 místního času (GMT+4). Následuje asi hodinová pauza na dočerpání paliva a výměnu části cestujících a posádky. Stejným letadlem pokračujeme do Bruneje (GMT+8). Když přelétáme Indii, oba se poddáváme spánku. Přece jen toho už na nás bylo trošku moc...
16.2. po Dubai - Brisbane ::: foto
V Bruneji jsme v 3:00 londýnského času. Zde měníme letadlo a po zhruba hodinové pauze odlétáme v 4:15 londýnského času směr Brisbane. Jsme už notně utahaní a snažíme se spát. V 10:40 londýnského času přistáváme v Brisbane (GMT+10). Po hodinovém palivovém stopu v 12:00 londýnského času (22:00 místního) odlétáme. Zkoušíme spát co to jen jde, ale tahle poslední část už příliš dlouhá není. Naší další zastávkou je již konečně Auckland.
17.2. út Brisbane - Taupo ::: foto
Ve 14:45 hodin londýnského času přistáváme v Aucklandu (GMT+12) (ENG popis). Seřizujeme si čas na místní: tzn přičítáme 12 hodin pásmového posunu a ještě jednu hodinu zřejmě letního času. Ve výsledku tedy máme na ručičkových hodinkách přesně stejný čas, jako je u nás doma v Česku. Jen o půl dne vpřed...
Procházíme vstupní kontrolou, nemáme dle předpisů žádné jídlo. Úředníci si při povinném vybalení našich báglů vybírají stan a berou si jej na podrobnější (biologickou) kontrolu. Za pět minut si jej oproti lístečku vyzvedáváme a máme vše. Ještě musím podotknout, protože jsme věděli, že tahle biologická kontrola zde má být, doma jsme stan asi hodinu myli, přestože je vlastně nový a strávili jsme v něm jen naši minulou dovolenou. Snad se to nakonec vyplatilo...
Zjišťujeme, že Dančin bágl utrpěl při transportu poškození: má vyrvanou přezku z bederního pásu na báglu a ztratil se z kapsy (možná vypadl?) prostředek proti komárům. Velkou radost z těchto věcí nemáme...
Vybíráme peníze z bankomatu a voláme do půjčovny aut, kde máme zamluveno auto. Za pět minut nás vyzvedává dodávka před letištní halou a veze nás asi do kilometr vzdálené autopůjčovny. Přebíráme si našeho stříbrného šípa a můžeme vyrazit. Tedy skoro. Přiznám se, že jsem vozidlo s automatem ještě neřídil. Proto si nechávám princip rychlokurzem vysvětlit. Víme vše a usedám za volant. Automat v kombinaci s řízením na opačné straně auta mi dává poněkud zabrat. Prvních pár set metrů projíždíme asi třicítkou a snažíme se udržet na levé straně vozovky. Ještě že je krátce po šesté hodině a v téhle okrajové části není velký provoz :o)
Navštěvujeme blízký supermarket, kupujeme zásoby jídla a také jehlu a nit na opravu báglu. Pak už vyrážíme po dálnici na jih z Aucklandu do města Rotorua.
V městě Rotorua, známém svými sirnými prameny, navštěvujeme tzv. Thermal Village. Prohlížíme si gejzíry a jezírka uprostřed vesnice, necháváme se spálit sluníčkem, zkoumáme maorské suvenýry a chvíli po třetí hodině odpoledne vyrážíme dál směr Národní park Tongariro.
Po hodinách letu jsme dost unavení a nakonec zastavujeme ve městě Taupo u stejnojmeného jezera a zůstáváme na nocleh v místním kempu. Ještě těsně před 17:00 nacházíme návštěvnické centrum a kupujeme si lístky na noclehy v Národním parku Tongariro.
Když si postavíme stany, jdeme se ještě projít podél řeky, ale jsme už tak unavení, že ani nedocházíme k zamýšleným vodopádům, točíme se a jdeme zpět. Ještě sešíváme poškozený bágl při svitu baterky a za pomocí jehly a kamenů :o), ale už na to skoro ani nevidíme. Spíme snad dřív, než jsme si lehli.
18.2. st Taupo - Mangatepopo Hut ::: foto
Ráno se budíme před šestou hodinou. Jsme podezřele vyspaní a tak dlouho nemeškáme a v 8 hodin vyrážíme. Menší zdržení máme jen s doplněním zásob jídla a pak už uháníme podél jezera Taupo na jih.
Cestou k národnímu parku se stavujeme jen na vyfocení pár obrázků a v půl desáté jsme ve Whakkapapa Village. Necháváme si tu auto na parkovišti a asi po čtvrt hodině příprav vyrážíme na naši túru Tongariro Norhern Circuit směr Mangatepopo Hut.
První úsek, který je společný s krátkým okruhem k vodopádům nás překvapuje, protože se jde po štěrkem vysypaném chodníčku lemovaném zapuštěnými latěmi, jako byste jej chtěli vybetonovat :o), na který nejsme zvyklí. Jakmile se však tato cestička od nás oddělí, začíná být cesta trochu "normálnější". Užíváme si výhledu na sopky a kocháme se okolními loukami.
Asi po třech hodinách chůze přicházíme k chatě Mongatepopo. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne a my se musíme zastavit už zde. Na další chatu bychom to sice ještě stihli, ale už bychom to nedali s výstupem na sopku Mt. Ngauruhoe (2287m) (ENG popis), kam bychom určitě chtěli. Odpoledne využíváme ještě ke krátké procházce kolem chaty, ale spát jdeme docela brzy, protože víme, že nás zítra čeká dlouhá procházka.
19.2. čt Mangatepopo Hut - Waihohonu Hut ::: foto
Budíček nás už v 5 hodin nemilosrdně vytrhává ze snů a ve čtvrt na osm vycházíme. Doufali jsme v jasno, ale vidíme, že předpovědi se budou asi plnit. Jak jsme si přečetli v chatě, předpověď hlásila dobré počasí, ale zamračenou oblohu. Realita je taková, že stoupáme v mraku.
Jde se po lávových kamenech, kolem téměř žádná vegetace, pouze černo-šedý povrch skal. Za hodinu a půl (přesně dle průvodce) jsme v Mangatepopo Saddle. Zde je odbočka na vrchol sopky Mt. Ngauruhoe (což je, pokud jste viděli film Pán prstenů - Návrat krále, ona filmová předloha Hory osudu).
Odbočujeme tedy z hlavní značené stezky a jdeme ve směru ukazatele. Zde není žádné značení. Jde se pouze sopečným popelem (jakýmsi jemným černým štěrkem) přímo za nosem a stále vzhůru. Viditelnost v mraku je asi 50-100m. Chválíme si naše trekové hole, protože bez nich bychom s plnými bágly na zádech dělali zřejmě krok vpřed a sjeli v popelu dva kroky zpět. Za necelé dvě hodiny stojíme na okraji kráteru (převýšení ze sedla je nějakých 300 m). Viditelnost je stále špatná. Děláme tedy vrcholové foto, spořádáme malou svačinku a jdeme zpět. Po suti to klouže skoro samo... člověk udělá jeden krok a další dva sjede. Cesta dolů nám trvá asi 50 minut. Lehce opadává mlžný opar, takže když přijdeme zpět do sedla, jsou vidět alespoň okolní hory. Vrcholek sopky, ze kterého jsme se právě vrátili, je bohužel stále v oblacích. Tahle odbočka na vrchol nám zabrala tři hodiny.
Jsme tedy zpět na cestičce a přes lávou zalitý plochý jižní kráter směřujeme dále. Za kráterem následuje malý výstup na hřeben. Míjíme odbočku na komolý vrchol Mt. Tongariro (ENG popis), ale protože viditelnost se stále nelepší, shodujeme se na tom, že nám dnes stačí pouze jeden výstup bez výhledů a tento si necháváme ujít. Kousek za odbočkou přicházíme k Červenému kráteru. Ten nám opravdu vyráží dech a využíváme toho, že se na chviličku mlha rozestoupila a rychle děláme pár fotek. Jak uvidíme za chvíli, nádherné scenérie jsou tu nasázeny jedna za druhou. Hned za vrcholkem se nám ukazují Smaragdová jezera. Síru lze kolem jezírek nejen cítit, ale na některých místech i vidět, jak sirná pára syčí přímo ze země.
Za jezírky odbočujeme z turisticky frekventované trasy Tongariro Alpine Crossing (která je jednodenní variantou našeho treku) a směřujeme k Oturere Hut, kam přicházíme po mírně svažitém úseku cesty pustou, téměř měsíční krajinou, asi za jednu a půl hodiny. Původně jsme chtěli zůstat na noc zde, ale protože si v chatě ujišťujeme předpověď počasí a zítra má zřejmě pršet, měníme plán a využíváme dnešního pohodového počasí a chceme dorazit až k další chatě - Waihohonu. Je 16h a my vyrážíme. Dle průvodce nás čeká 3-4 hodiny cesty.
Cesta vede opět docela po rovince, asi po dvou hodinách se konečně začíná místy objevovat i jiná vegetace, než pouze vyprahlá tráva. Konečně to přestává být "měsíční krajina". Asi hodinu cesty před chatou scházíme do zalesněného údolí, překonáváme potok a pak už nás čeká jen překonat protější kopec. Chata je za ním u řeky. Je 18:45 a my jsme dost unaveni. Jdeme si k potoku postavit stan, umýt se, uvařit večeři a zaslouženě ulehnout...
20.2. pá Waihohonu Hut– Forgotten World Highway ::: foto
Vstáváme kolem šesté hodiny. V noci začalo pršet a prší i teď. Bohužel nás to nepřekvapuje. Počítáme s tím. Nicméně dovedeme si představit i příjemnější věci, než balení stanu v dešti. Nikterak mírném :o(
V 8:15 opouštíme chatu a vydáváme se na dnešní deštivý pochod. Cesta vede po loukách mezi keři lehce do kopce, proti proudu řeky. Stoupáme do Tama Saddle. Déšť se nijak nechce uklidnit a silný vítr k němu nám také na náladě zrovna nepřidává. Nezbývá nic jiného, než šlapat a počítat čas.
Kousek před odbočkou k jezírkům (Tama Lakes) vede cesta přes potok. Marně se rozhlížíme po nějakém mostě. Bohužel, zde se musí brodit. Mně se to nepodařilo úplně šťastně a nakonec se ocitám po kotník ve vodě. Naštěstí to bota přežila v pohodě a mám uvnitř i nadále sucho.
U odbočky k jezírkům jsme přesně po třech hodinách, jak hlásá průvodce. Kdyby nepršelo, mrkli bychom se k nim. Dnes o tom však ani nepřemýšlíme. Hodinu a půl navíc šlapat v dešti a vidět jen zase další vodu, které dnes máme plné zuby se nám zrovna nechce.. Nedaleko za touhle odbočkou nás čeká nepříjemné překvapení: Potok, který jsme před chvílí přebrodili máme přebrodit zase nazpět. Přes deštěm zvednutou říčku se nám v tomhle místě moc nechce. Bohužel nám však nic jiného nezbývá. Na most se zde zase zapomnělo... Také při brodění přijdou vhod trekové hůlky.
Dále jdeme přes mírný kopeček. Silným deštěm se "rozvodnil chodník", po kterém vede stezka a my jdeme asi hodinu regulérním potokem. Konečně dorážíme k vodopádu. Za krásného počasí to musí být nádherná vycházka z Whakkapapa Village. Dnes to za moc nestojí. Přesto potkáváme asi čtyři lidi, kteří si tuhle hodinovou vycházku z vesnice nenechají ujít a v sandálech a s deštníky ji absolvují.
Po další hodině přicházíme konečně k našemu autu. Je 13:30. Lije tak, že se bojíme otevřít dveře od auta. Jdeme se převléct do suchých věci na blízké záchodky a vyhazujeme naše třídenní odpadky. Vcházíme do návštěvnického centra a dáváme za pravdu informacím, že stojí za to se do nich podívat. Jsou zde různé výstavky, funkční modely a naučné panely a spousta zajímavostí o dané oblasti. Jakmile se nám pak naskytne možnost podívat se do dalšího visitor centra, nenecháme si ji ujít. Něco po třetí hodině sedáme do auta a vyrážíme.
Dnes jsme ještě nejedli a celou cestu lijákem jsme si dělali chutě plánováním, co si dáme dobrého. Vyhledáváme tedy v průvodci seznam restaurací v následujícím městečku National Park. Vybíráme první z vybraných podniků a jedeme do něj. Na místě zjišťujeme, že je to spíš bar, ale to nám nevadí, nějakou nabídku jídel tu mají. Vybíráme si tedy z pokrmů, které nám barmanka sdělila, že mají. Dáváme si "nachos", které mi připadají jako nejlepší dle letmého pohledu obsažených surovin z nabídnutého výběru. Bohužel jsme si neuvědomili, že "chips" zde nejsou hranolky, ale slané sušenky. Tedy nám bylo naservírováno na talíři: vysypané slané trojúhelníkové sušenky, na tom vyklopené fazole z plechovky, posypané tvrdým sýrem, ohřáté v mikrovlnce a nahoře vyplcnutá zakysaná smetana. Kdybychom neměli takový hlad, asi bychom jeli dál. Nicméně jsouce hladovi, tuhle gurmánskou specialitu jsme sporcovali. Když pak zmíním "nachos", polovině osazenstva našeho výletu se zvedá žaludek ještě hodně dlouho.
Po super obědě vyrážíme směrem k sopce Mt. Egmont. Cestou se ještě stavujeme ve měste Taumarunui v supermarketu a pořizujeme nějaké jídlo. Jak záhy zjišťujeme, aniž bychom to věděli, udělali jsme dobře. Protože hned za městem vidíme značku, na níž je namalovaná škrtnutá benzínová pumpa a vedle ní nápis 150 km. Tak nějak tomu na začátku nechci věřit, nicméně máme tři čtvrtě nádrže pohonných hmot a tak tomu nevěnujeme valnou pozornost. Po nějakých pár kilometrech si všímám nápisu "Forgotten World Highway" (ENG popis) a pomalu začínám věřit. Vjíždíme do lesa, začíná se stmívat. Jedeme asi 20 km lesem. Pár kilometrů se škrabeme serpentinami do sedla a chvíli zase z něj. Přejíždíme několik mostů, téměř všechny jsou úzké pouze pro jedno vozidlo s patřičnými nápisy "One way bridge" z každé strany mostu. Když už moc není vidět, míjíme značku "Crisp Road" a dále jedeme pouze po štěrku. Asi 40 km. Lesem. Někde na cestě míjíme vesničku. Ovšem v místním podání je to velká louka, kde vidíme dvě stavení. Víc nic.
Zde konečně poznáváme, co znamená značka "padající kamení". Těch je tu docela dost a opravdu i spadených kamenů na silnici je nemálo. Ty první kameny jsme na poslední chvíli "přejeli" a uslyšeli jsme nepříjemný zvuk nárazu o podvozek. Naštěstí auto přežilo bez úhony. Další spadené kameny na vozovce již bedlivě sledujeme a důsledně se jim vyhýbáme.
Pak projíždíme nějakým menším městečkem a šplháme do dalšího sedla. Přiznám se, že už ani nevím, kolikáté je. Je kolem deváte večer a už jsme dost unaveni. Nakonec těsně pod vrcholem nalézáme jakýsi plácek, kam ve svahu odbočujeme a parkujeme. Rozhodnutí je jednoduché: dnes budeme spát v autě.
Jdeme spát a začíná pršet. Nemůžeme mít ani otevřená okýnka, protože by na nás pršelo.
21.2. so Forgotten World Highway - Stratford ::: foto
Ráno vyhlížíme jako spasení. Moc jsme se nevyspali. Vevnitř v autě je pořádně vlhko, protože jsme nemohli mít otevřená okýnka, z našich mokrých věcí se odpařuje voda a my jsme v noci asi také trochu funěli :o) Od tohoto dne se pokoušíme auto asi 14 dnů vyvětrat. Pak už jsme se trochu začali bát, aby nám jej bez problémů převzali v půjčovně zpět, protože puch ze zapařených věcí, bot a ponožek byl dost hrozný.
Kolem 7. hodiny vyrážíme. Projíždíme zbytek (asi 60 km) Forgotten World Highway, kocháme se nádhernými výhledy a scenériemi a směřujeme do North Egmont Visitor Centrum. Za pozornost určitě stojí jednosměrný Moki Tunnel dlouhý 180m, který byl ručně hlouben ve skále v roce 1930. Díky svému tvaru bývá také nazývám "Hobití díra" (externí foto). Nakonec však plán měníme a ubytováváme se v kempu v městě Stratford s tím, že na sopku Mt. Egmont (ENG popis) (v maorštině nazývanou Taranaki) půjdeme zítra.
V téhle části ostrova je sopka Mt. Egmont asi největší přírodní turistické lákadlo. Stačí, když se člověk podívá na mapu a uvidí, že je to vlastně "placka" téměř na úrovni moře, která má asi 200km v průměru a uprostřed ční pouze jeden mohutný vulkán do výše 2500 m.
Využíváme prádelny v kempu a v pračce si přepíráme prádlo. Nakonec však s výsledkem moc nadšeni nejsme a tak nám nezbývá, než vše přeprat podruhé v ruce. Sluníčko krásně pálí, my sušíme stan, prádlo a bágly.
Je nádherné odpoledne a tak děláme výlet do Dawson Falls visitor centrum, které leží na opačné straně sopky Mt. Egmont, než chceme jet zítra. Zde procházíme krátký, asi půlhodinový okruh buší k Dawsonovu vodopádu a užíváme si volného dne.
Spát jdeme kolem deváté hodiny, abychom zítra brzy vyrazili na sopku, i když nám ten výlet paní ve visitor centru kvůli počasí moc nedoporučovala.
22. 2. ne Stratford (Mt. Egmont) ::: foto
Dnes vstáváme v 5:30 a v sedm vyjíždíme k North Egmont visitor center. Zde, ve výšce 900 m nad mořem, necháváme auto, využíváme příležitosti, kdy se Mt. Egmont celý odkryl a děláme pár fotek. Čeká nás strmá cesta vzhůru přímo k 2518 metrů vysokému vrcholu tohoto aktivního vulkánu a když se podaří, pak i k nejvyššímu bodu na okraji kráteru zvanému Žraločí zub. Přímo na něj se dle maorské tradice nemá vystupovat, protože zde sídlí mocní bohové, ale k němu bychom určitě rádi.
Cesta nám ubíhá docela příjemně a my se lehce mažeme opalovacím krémem. Již v 9:35 jsme ve výšce 1450m u rozcestníku nad soukromou chatou Tahurangi (dá se zde v jedné místnosti skrýt před nepřízní počasí). Až k této chatě se jde po jakési silnici, nyní následují kameny. Zde nám začíná drobně mžít až pršet - blížíme se do mraku, v němž je vrcholek schován téměř od začátku naší cesty k vrcholu.
Kousek za rozcestníkem je udělána tzv. "Hobbit highway". Jedná se snad o 500 dřevěných schodů, které překonávají necelých sto výškových metrů suti. Neplazit se v suti je zde opravdu příjemné. Když vystoupáme všechny schody, ocitáme se na otevřeném prostranství, kde nás již nekryje skalní stěna a je to znát - vítr začíná být až nepříjemně silný, déšť lehce sílí. Jsme ve výšce asi 1800 m a začíná klasická sopečná suť. Někde jsme ztratili tyčky značící cestu k vrcholu, neboť viditelnost v mraku je asi 50 m. Protože je tahle sopka snad v okruhu 100 km jedinou takhle vysokou horou, netrápí nás pochybnosti, že bychom se mohli ztratit. Stoupáme stále přímo vzhůru. Když náhodou narazíme na sopečném kuželu na nějakou malou skalku či balvan, za kterou se můžeme alespoň na chviličku schovat, jsme docela vděčni. Vítr je již tak silný, že mi dvakrát strhnul pláštěnku z batohu. Ruce máme promočené a promrzlé, ale vytrvale stoupáme.
Cesta se stává docela nepříjemnou. Udržujeme si však naše tempo - něco přes 100 výškových metrů za čtvrt hodiny. V 11:30 však přicházíme k bodu, kdy si říkáme, že za každou cenu se nahoru v dnešním počasí vyškrabat nemusíme. Proto se díváme na GPS a zjišťujeme, že nám ukazuje 2255m. Děláme tedy s vypětím sil v poryvech vichřice a deště naše "vrcholové" foto (víme, že to není vrchol fotografického umění, ale pro my jej dovedeme ocenit :o)), točíme a kloužeme po sopečném popelu zpátky dolů.
Na zpáteční cestě potkáváme několik lidí, kteří to zabalili také. Za necelé dvě hodiny jsme zpět u visitor centra. Zde nádherně svítí sluníčko, po dešti ani památky. Pouze hora je zahalena v nepříjemném mraku. Navštěvujeme si visitor centrum a prohlížíme expozice tentokrát překvapivě věnované hoře Mt. Egmont.
Na zpáteční cestě se stavujeme nakoupit a po vydatné večeři uléháme kolem deváté hodiny. Zítra nás čeká dlouhý přesun...
23. 2. po Stratford – Upper Hut ::: foto
V půl sedmé vstáváme a děláme další z našich vydatných snídaní. Sbalíme věci a už vyrážíme směrem k Wellingtonu. Počasí je nádherné. Ovšem pokud se podíváme zpět k hoře, kterou jsme včera marně zkoušeli vylézt, zjišťujeme, že dnes je kolem ní úplně stejný mrak a že tedy ani dnešní pokus by zřejmě nebyl jiný.
Zítra ráno se máme trajektem přepravit na jižní ostrov a tak máme v úmyslu strávit dnešní noc někde nedaleko přístavu. Po cestě nacházíme v průvodci ubytování v městečku Upper Hut asi 30 km severovýchodně od Wellingtonu. Jedeme tedy tam. Abychom si zbytečně nezajížděli, odbočujeme ve městě Waikanae na zkratku, která vede přímo do Upper Hut. Jakmile vyjíždíme z městečka, silnice začíná stoupat. Také si všimneme, že zmizela střední čára a silnice se zúžila pouze na šířku jednoho pruhu. Značku s omezenou rychlostí na 50 km/h sem ani nemuseli dávat. Ještě že alespoň povrch silnice se kvalitní. Stoupáme asi 25 km serpentinami po úbočí hory na hřeben a poté asi 15km stejnými zatáčkami dolů. Po cestě jsme potkali asi čtyři protijedoucí auta. Nic příjemného to však není, když se před vámi v zatáčce za skálou objeví jiné vozidlo a vy můžete uhnout pouze na trávu, pokud tam kousek nějaké je, protože silnice je v šířce jednoho pruhu...
V Upper Hut si zajišťujeme ubytování a jedeme se ještě podívat do Wellingtonu. Zde mj. navštěvujeme Weta cave - místo, kde se tvoří doplňky do filmů. Jako největší lákadlo je zde několik figurín z Pána prstenů, Narnie, Hvězdných válek atd.. Zajímavé je však i dokumentární film, který přibližuje celý záběr firmy a odhaluje něco ze zákulisí.
Předchozí atrakce ležela až na druhém konci Wellingtonu, čili se vracíme zpět do centra a poohlížíme se po nějaké typické místní restauraci. Navštěvujeme zdejší visitor centrum, kam nás odkázali na nějaké dva podniky. Zjišťujeme však, že první je možná typický, avšak bar a druhý je mimo centrum. Nakonec se tedy loučíme s ochutnávkou místního tradičního jídla a zakotvujeme v nějaké asijské restauraci...
Po vydatném jídle se vracíme zpět do Upper Hut, stavíme stan a jdeme spát.
24. 2. út Upper Hut – Marahau ::: foto
Protože nám dnešní trajekt odjíždí v 8:25, na místě máme být nanejvýš v půl osmé, vstáváme již před pátou hodinou. Obloha je zatažená a občas sprchne. Včera při cestě do Wellingtonu jsme občíhli, kudy zhruba se dostaneme do přístavu a dnes tak jedeme téměř najisto. Musíme říct, že GPS je v tomto případě velmi dobrý pomocník. Využíváme služeb společnosti Interislander.
Registrace i vlastní nalodění je bez problémů. V 11:30 přirážíme u přístaviště v Pictonu. Další půlhodinku trvá, než můžeme z trajektu vyjet. Z malého městečka Picton, kde je zřejmě přístav větší než zbytek města okamžitě vyjíždíme a přes hory míříme zkratkou k silnici č. 6, která nás vede na západ do města Nelson. Zde je krásně slunečno a tak si užíváme pěkného počasí. Když se podíváme směrem do vnitrozemí, je nám jasné, že tam zřejmě prší.
Po nákupu potravin a malé svačině vyrážíme dále. V městečku Marahau, které je výchozím bodem pro Abel Tasman coastal trek, stavíme na Old Mac Donaldově farmě stan kolem sedmé hodiny večerní. Večer samozřejmě přeprchá. Přesto děláme malou exkurzi po zvířeně, kterou na farmě chovají.
25. 2. st Marahau – Tinline Bay ::: foto
V noci je nám trochu zima a tak přemýšlíme, jestli je to tím, že máme stan u potoka nebo jestli se skutečně ochladilo. Po snídani vyrážíme ke stanovišti water taxi, kde máme být v 8:30. Lodí se máme dopravit na Onetahuti beach, odkud se vydáme po svých zpět do městečka Marahau.
V 9 hodin nastupujeme do loděk, které jsou na vlečkách za traktory. Loďky i s pasažéry jsou spuštěny z mola do moře a my vyrážíme. Obloha je zatažená a vypadá to, že není daleko k tomu, aby pršelo. Moc nás to však nepřekvapuje - už si trochu zvykáme.
Když přijíždíme k první zastávce - Anchorage Bay - kde se vyloďuje část pasažérů, kteří jdou jen jednodenní trek zpět do Marahau, k naší nelibosti zjišťujeme, že si všichni těsně před vyloděním zouvají boty. Protože zde žádné molo není, loď přistává pouze na pláži, čili každý musí skočit do vody a pár kroků udělat v moři, než se dostane na pláž. Ze začátku mne ještě napadne, že tohle je možná menší zastávka, kde opravdu žádné molo není a na naší zastávce to bude jiné.... Nebylo.
Ještě jedem kolem ostrůvku Tonga, který je přírodní rezervací. Pomalu kolem proplouváme, abychom viděli slunící se tuleně a ptactvo. Začíná poprchat. Když přistaneme u pláže a skočíme do moře, už seriozně prší. Než si zpět obujeme ponožky, potřebujeme si umýt nohy od písku. Jdu nabrat tedy trochu vody do láhve. Ovšem větší vlna, která mne překvapila mi zalila nohy skoro až po kolena a tak mám mokré i kalhoty...
Protože se nám počasí pranic nelíbí, navlékáme si nepromokavé oblečení a v 10:30 vyrážíme směr Torrent Bay, kde máme stanovat. Déšť není naštěstí nijak výrazně silný a postupem času slábne. Cesta vede po pěšince deštným pralesem po mořských úbočích, místy kousek po pláži. Na to jaké je počasí, potkáváme docela dost lidí. Protože počasí není nic moc a tak šlapeme docela rychle. Kolem 14. hodiny jsme na Torrent Bay. Stále však ještě poprchá, je zataženo, a nám se zde proto moc kempovat nechce. Navíc nejsme ani touto procházkou nijak znaveni a nakonec po krátké rozmluvě s dalším českým párem, kteří jdou z přístaviště Bark Bay sice nalehko, ale mají v úmyslu dojít také až zpět do Marahau, hážeme bágly zpět na záda a vyrážíme na další pochod.
Je zrovna odliv a tak využíváme toho, že můžeme zátoku přejít kratší cestou skrze mělčinu. Pouze uprostřed zátoky je malá říčka, kde si musíme sundat boty a přebrodit, ale jinak jsme ušetřili hodinu proti obcházení celé zátoky. Cesta vede kousek po pláži a dále pak opět příjemnou pěšinou deštným lesem s krásnými výhledy na mořské pobřeží. Konečně přestalo pršet a tak se nám jde docela příjemně.
Asi 2 km před koncem treku přicházíme do tábořiště Tinline Bay. Sice máme zaplaceno tábořiště jiné, ale vypadá to, že tu určitě přeplněno nebude. Protože je skoro 7. hodina večerní, rozhodujeme se zde utábořit. Nakonec jsme zde byli stejně jako jediní. Po vydatné večeři, vyfocení králíka, který poskakoval asi metr kolem našeho stanu a ptačí rodinky, která stan několikrát také obkroužila jdeme spát.
26. 2. čt Tinline Bay - Arthur Pass ::: foto
Když se ráno budíme a vyhlídneme ze stanu, zjišťujeme, že se králík pase zase asi dva metry od stanu. Kolem deváté hodiny vyrážíme z našeho tábořiště. Do Marahau nám cesta trvá 40 minut. Přicházíme zpět k našemu autu, a po krátké pauze na převlečení vyrážíme do města Motueka. Zde navštěvujeme visitor centrum a ptáme se na počasí. Máme dvě varianty dalšího programu: Pokud bude pěkně, Danča prosazuje odbočku směrem na město Kaikoura, kde je nejvyšší hora Nového Zélandu, mimo oblast jižních Alp, která se dá vylézt bez horolezeckého vybavení: 2880 m vysoká Mount Tapuaenuku (ENG popis). Vlastní trek je však na tři dny a dobré počasí si dáváme jako podmínku. Nebo druhá možnost - podívat se do Národního parku Arthur Pass. Když se dozvídáme, že má pršet na obou místech, rozhodujeme se pro možnost číslo dvě, protože téměř 2900 m vysoká hora se nám v dešti určitě lézt nechce. Mimo jiné se má jít asi přes 80 říčních brodů, které při deštích mohou činit i nějaký ten problém..
Pár kilometrů před vesnicí Arthur Pass přijíždíme do stejnojmenného sedla (ENG popis), kde jsou kousek před ním dvě technické zajímavosti. Jednou je přemostění horské bystřiny přes silnici a druhou je 440m dlouhý Otira viadukt (ENG popis), který překlenuje údolí.
V 7 hodin večer přijíždíme do vesnice Arthur Pass, kde si zajišťujeme 2 noclehy. Jednou spíme v domku a jednou v pokoji v ubytovně, protože neměli volný stejný pokoj na obě noci. Alespoň že ubytování je moc pěkné.
27.2. pá Arthur Pass (Avalanche Peak) ::: foto
Vstáváme kolem sedmé hodiny, snídáme a balíme si věci do auta. Vyprávíme s ostatními ubytovanými v našem domku a tak do visitor centra přijíždíme až kolem 10. hodiny. V půl jedenácté vyrážíme konečně na horu Avalanche Peak (oficiální popis treku), vysokou 1826 m. Dle popisu je to trek na 8 hodin.
Počasí vypadá, že je asi nejkrásnější den, co jsme na jižním ostrově. Výstup začíná kousek od visitor centra. Cesta stoupá strmě vzhůru po kamenech kolmo po úbočí hory. Ale protože jdeme jen nalehko - s malými batůžky pouze se svačinou a nějakým oblečením - jde to skoro samo. Nahoru jdeme sice chvíli v mraku, ten se ale postupně trhá. Na vrcholu jsme v 13:00 a dáváme si asi půl hodinky pauzu. Jako zajímavost můžeme zmínit, že z 9 lidí, kteří jsme se na vrcholku setkali jsme dva z Česka a tři Slováci.
Jako vděčný objekt zájmu tu pózuje všem, kdo jsou ochotni jej fotit, jeden papoušek kea. Po pauza se chystáme opět k sestupu. Slézáme druhou trasou, která již není až tak strmá. V údolí jsme kolem 15. hodiny odpolední. Kdybychom to věděli, že to zvládneme tak rychle, určitě bychom tu nezůstávali přes další noc. Bohužel ale už máme ubytování zaplaceno, takže se vydáváme ještě na další procházku k vodopádu, který byl vděčným cílem našich pohledů při sestupu z hory Avalanche Peak. Za chvíli tedy staneme přímo před Devils Punchball vodopádem. Pak už míříme do našeho pokoje, vaříme večeři a jdeme poměrně brzy spát, protože zítra nás čeká zase další přesun.
28.2. so Arthur Pass - Geraldine ::: foto
Kolem půlnoci jsme byli rušeni nějakými vedle ubytovanými nocležníky. Proto si dneska přispáváme až do půl sedmé a po snídani v půl deváté vyrážíme. Dalších asi 80 kilometrů jedeme stále jen národním parkem s horami všude kolem.
Do města Christchurch dorážíme v 11 hodin. Ve visitor centru jsme se dověděli, že odpoledne začne pršet, déšť bude pokračovat i zítra a možná až zítra odpoledne se to zlepší. Proto dnes k Mt. Cook nepospícháme a trávíme den převážně v největším městě jižního ostrova (ENG popis).
Kolem páté hodiny odjíždíme z města. Krátce po poledne začalo pršet a prší stále. V 8 hodin přijíždíme do městečka Geraldine, kde se ubytováváme v posledním volném karavanu, který zde v kempu měli. Usínáme a déšť nám klepe na střechu našeho obydlí.
1.3. ne Geraldine - Wanaka ::: foto
Když ráno vstaneme, kupodivu již neprší. Po nutném balení a snídani v 9:30 vyrážíme. Docela to vypadá, že by mohl být pěkný den. Svítí sluníčko a krajina vypadá opět příjemně. Když ale odbočíme k hoře Mt. Cook (ENG popis), zjišťujeme, že kolem hor se drží docela slušná oblačnost. Když přijíždíme blíže, zase začíná pršet. Teď už víme, že z plánované túry po okolí této nejvyšší hory Nového Zélandu, 3754 m vysokého štítu, který je v maorštině nazýván Aoraki, nic nebude.
Navštěvujeme tedy alespoň visitor centrum, které je plné různých expozic a proto zde trávíme víc než hodinu prohlídkou. Když návštěvnické centrum opouštíme, neustále prší, je nízká oblačnost a tak náš plánovaný trek definitivně balíme a vracíme se 60 km zpět na hlavní silnici a pak dále směr Wanaka.
Když se vzdálíme od hor, přestává pršet a místy dokonce vykoukne i sluníčko. Do Wanaky přijíždíme krátce před pátou hodinou odpolední. Korzujeme podél nádherného jezera lemovaného vysokými horami, dokud slunce nezapadne a čas nás nedonutí vrátit se k našemu ležení.
2.3. po Wanaka - Twizel - ::: foto
Když jsme se po ránu vydali do návštěvnického centra, zjišťujeme, že zde nejsou žádné okružný turistické trasy. Z toho důvodu si vybíráme dvoudenní výlet, který je mimo hlavní turistickou oblast této části (Mt. Aspiring national park), ale nám se zalíbil a tak se vydáváme na sever od města po silnici vedoucí mezi jezery Hawea a Wanaka.
Zde chviličku hledáme začátek našeho Matatiaho Conservation Area treku, ale jsme na Zélandu a proto jsou zde turistické cesty značeny výjimečně dobře. Za chviličku stezku nalézáme a natěžko se v 11:45 vydáváme vzhůru do svahu. V autě máme strach cokoliv nechat a tak si s sebou bereme téměř vše. V kempu, kde jsme byli dnes ubytováni, jsme viděli varování od místní policie, že se krádeže v zaparkovaných autech na turistických parkovištích v poslední době množí.
Je nádherné počasí, nikde ani mráček. K pohledům a focení svádí blankytně modré jezero Hawea pod námi. Ze začátku se stoupá kolem pastviště, po čase se napojujeme na polní cestu a po ní serpentinami stoupáme k vrcholu. Nakonec zdoláváme nejvyšší bod Isthmus Peak, vysoký 1385 metrů, kolem 15. hodiny. Zde, na hřebenu se naskýtá výhled nejen na jezero Hawea, od kterého jsme vycházeli, ale i na jezero Wanaka, které leží na opačné straně hřebene.
Je stále nádherné počasí a tak se nakonec domlouváme, že dále do nitra této rezervace již nepůjdeme, ale že se vrátíme k autu a zítra si uděláme výlet někam jinam, abychom nezaplácli zítřejší den (kdy má být také slunečno) tímto jediným výletem. Nakonec se domlouváme, že se vrátíme asi 200 km zpět na sever k Mt. Cook a zkusíme štěstí na výlet v jeho okolí ještě jednou.
V půl šesté jsme zpět u auta a vyrážíme ke městu Twizel. Pro nocleh si volíme kemp na břehu jezera Ruataniwha, pár kilometrů jižně od Twizelu. Kolem půl deváté stavíme stan a po zasloužené večeři se ubíráme ke spánku.
3. 3. út Twizel - Cromwell ::: foto
V noci byla docela velká zima a tak jsme rádi, že vychází sluníčko a my se můžeme sbalit. Kemp opouštíme v 9 hodin a míříme k hoře Mt. Cook. Zhruba 80 km k Mt. Cook urážíme za necelou hodinu a před desátou jsme u visitor centra. I když je lehká oblačnost, zvláště kolem těchto vysokých hor, již cestou se nám nejvyšší vrchol Nového Zélandu odkryl a my jsme pro jistotu museli zastavit, abychom si jej vyfotili. Trošku nás překvapilo, když se jeho špička objevila nad mraky, ve kterých byly všechny ostatní hory schovány. Oproti okolním horám je Mt. Cook "o třídu" vyšší.
Okamžitě vyrážíme na Hooker Valley Track - směr Hookerovo jezero a stejnojmenný ledovec, který je na úpatí nejvyšší hory. Je nádherné počasí a kolem úžasné hory a ledovce. Tahle procházka je určitě jedna z nejpěknějších, na jakých jsme zde zatím byli. Přecházíme skrze dva visuté mosty (první a druhý), kolem Muellerova jezera a Muellerova ledovce a ve 12 hodin dorážíme až ke druhému - Hookerovu jezeru. Po jezeře plují kusy ledu a my zde 15 minutek odpočíváme a pak už vyrážíme na zpáteční cestu. Přestože jdeme po stejné stezce jako cestou tam, vůbec nám to nevadí a užíváme si nádherných scenérií, které jsou všude kolem nás. Pokud se ocitnete poblíž, tuhle procházku vřele doporučujeme.
Ještě jednou se krátce stavujeme v návštěvnickém centru a pak už vyrážíme na cestu. Ubytováváme se nakonec v kempu v městečku Cromwell, a usínáme s krásnými obrázky okolí Mt. Cooku před očima.
4. 3. st Cromwell – Te Anau ::: foto
I dnešní ráno nás vítá hodně chladným počasím a tak se nám ze stanů moc nechce. Dnešní balení nám trvá trochu dél a na cestu vyrážíme ve čtvrt na deset. Dneska máme v plánu zastávku v Queenstown (ENG popis), kde si chceme vyzvednout lístky na Routeburn Track, které máme rezervované z tepla domova a také se chceme stavit v místní pobočce autopůjčovny, jejíž služby využíváme a zeptat se, jak bude probíhat předání auta a kam jej přesně odevzdat.
Cesta nám příjemně ubíhá a před 10:30 jsme v Queenstownu. Ovšem najít parkovací místo je trošku oříšek. Nakonec nacházíme asi po 20 minutách objíždění centra jedno legální a volné parkovací místo, dokonce jako jedno z mála i neplacené :o) (křižovatka Robins Rd. a Hamilton Rd.)
Sluníčko pálí a my si při prohlížení centra města a místního přístavu užíváme jeho paprsků. Kocháme se průzračnou vodou u mola a jdeme se podívat do místního parčíku, který je na na poloostrovu hned vedle přístaviště. Pak ještě doplňujeme zásoby jídla a vyrážíme do Te Anau.
Několik desítek kilometrů jedeme stále kolem jezera Wakatipu, Když si pomyslíme, se potřebujeme dostat do místa jen asi 50 km vzdáleného vzdušnou čarou od centra Queenstownu a musíme kvůli tomu ujet bezmála čtyři stovky kilometrů, nenapadá mne mnoho míst, kde vás postihne stejná věc.
Po osmé hodině večerní se ubytováváme v Fiorland Great Views kempu, který leží asi dva kilometry na sever od centra města.
5. 3. čt Te Anau – Mackenzie Hut ::: foto
Při dnešním vstávání si uvědomujeme, že nám tentokrát zima snad ani nebyla. Uvědomujeme si však, že s největší pravděpodobností to bylo kvůli oblačnosti, které je plná přes polovina oblohy. Tohle nám na náladě nepřidává i když samozřejmě předpověď známe: dnes pěkně a pak pršet. Doufáme, že tomu tak nebude.
Stavujeme se ještě v Te Anau a pak už vyrážíme do 80 km vzdáleného výchozího bodu Routeburn Tracku: Divide Shelter. Zde na bezplatném parkovišti necháváme auto, bágly dáváme na záda a v 11:30 vyrážíme. Rádi bychom se sem dostali zpět za tři noci navečer, maximálně další den ráno... bude to docela procházka :o)
V autě jsme pro jistotu nenechali vlastně skoro nic a tak naše krosny nejsou z kategorie nejlehčích. Stoupáme kolem kopce po nádherném chodníčku. Za 45 minut přicházíme k odbočce na vrchol Key Summit. Na rozcestí necháváme bágly (stejně jako řada dalších turistů) a serpentinami převážně vybíháme na vrchol. Na kopci je značený malý přírodní okruh. Jeho návštěvu určitě doporučujeme. Je to jedno z nejvíce fotografovaných míst v téhle oblasti. Jsou zde malá jezírka, něco na styl rašelinišť. Dost zde však fouká, obloha je lehce podmračená a je vidět, že se od moře asi něco přižene.
Za dalších patnáct minut jsme zpět u našich zavazadel a pokračujeme po cestičce z kopce dolů k chatě Howden Hut. Chata leží na břehu jezera v nádherném údolí. Výhledy od chaty jsou opravdu nádherné.
Po kratičké pauze pokračujeme do kopce deštným pralesem po upraveném chodníku k Mackenzie Hut. Děláme si pauzu u vodopádu Earland, vysokého 174 metrů. Tenhle přírodní výtvor nás překvapuje na poslední chvíli, protože jej vidíme, když jsme až asi 30 metrů od něj. Bohužel pořádně nejde ani vyfotit, protože jsme těsně vedle skály, z které voda padá.
Když se pak při cestě místy rozevřou stromy a můžeme se rozhlédnout kolem, vidíme v dálce vodopády další. Cesta lesem má své kouzlo v tom, že jsou zde všude (pro Nový Zéland typické) kapradiny a cokoliv, na čem vám oko spočine, je pokryto zeleným mechem. Mech je na zemi, mech je na kmenech stromů, pokrývá kameny, visí z větví a ze stromů. Není jen na chodníku a ve vodě.
Před pátou hodinou docházíme k Mackenzie Hut. Díváme se v chatě na vývěsku s předpovědí počasí, která všem optimisticky hlásá na další tři dny silný déšť. Tuhle předpověď jsme čekali a tak s přibývajícími dny strávenými na těchto ostrovech přestáváme doufat v zázraky a počítáme s tím, že zítra, při přechodu horského sedla, opravdu pršet bude. Jdeme si postavit stan asi 10 minut cesty podél jezera na stanové místo. Tohle místo nás opravdu dostalo - nejen že je zde, mezi stromy necelých sto metrů od břehu jezera, přístřešek se stoly a lavicemi a dvěma čistými nerezovými dřezy s klasickými bateriemi s tekoucí vodou, ale je zde i deset ve svahu vodorovně vyrovnaných stanových míst vysypaných drobným štěrkem a na každém z nich je položen umělý koberec. Tomuhle říkáme stanovací luxus :o)
Využíváme posledních slunečních paprsků a po večeři se jdeme umýt do jezera. Je sedm hodin a začíná poprchat a nám se před očima vybaví předpověď počasí na zítřek...
6. 3. pá Mackenzie Hut – Routeburn Flats Hut ::: foto
Celou noc lilo a ani ráno to není lepší. Ze stanu se nám vůbec nechce a tak vylézáme až v půl deváté. Přebíháme k přístřešku, kde si vaříme snídani. Pak se psychicky připravujeme na jednu z nejkrásnější věcí na stanování: balení stanu v dešti. Naštěstí i dnes jsme to zvládli a tak v dešti v 9:40 vyrážíme k Falls Hut.
Stoupáme serpentinami do svahu nad jezerem. Dokonce přestává pršet, což nám docela zvedá náladu.
Když však vystoupíme až na vrchol údolí, zjišťujeme, že ono příjemnější počasí bylo pouze v údolí u jezera Mackenzie. Vítr o sobě dává vědět v silných poryvech a to, že déšť ustává byl také jenom dojem. Stahujeme si kapuce až po oči. Moc se nezastavujeme, protože bychom okamžitě v dešti a větru prochladli. V krásném počasí musí být tahle procházka také nádherná - cesta vede po cestičce traverzem pod hřebenem přes spoustu mostů, potoků, potůčků, kolem vodopádů a s výhledy do údolí. Bohužel v dešti je viditelnost omezená a pocestný, kterému sice dnes neznepříjemňuje cestu hmyz a podobné letní radosti, ale zato jde po cestičce, která se v dešti změnila v potok. Také se mu vůbec nechce zastavovat, protože má prsty promočené, zkřehlé a pokud se jednou za hodinu přinutí vytáhnout do deště foťák, musí to být hodně silný impluls či fotografické srdíčko :o)
Do nejvyššího bodu dnešní trasy, Harrisova sedla (1277 m), přicházíme ve 12:20. Jsou zde dvě chatičky (přístřešky). Jeden je pouze pro výletníky s průvodcem (vstup je na kód) a druhý je veřejný. Je tam spousta lidí šíleně vydýchaný vzduch a neuvěřitelná vlhkost. Když to zjišťujeme, mezi dveřmi se vytáčíme a jdeme zpět ven. Věci by nám tam stejně neuschnuly tak se chviličku krčíme pod okapem chatičky a svačíme. Nikterak dlouhou, pouze po pár nezbytných minut. I tak je nám první půl hodiny trošku chladno a raději pořádně přidáváme do kroku, abychom si zase pod bundami vytvořili vyhovující klima. Kousek od chaty, když obejdeme kopec, se nám naskýtá nádherný pohled - velké jezero Harris, do kterého stéká snad desítkou vodopádů v dešti rozvodněné potoky.
Odtud se schází již z kopce, v pěkném počasí po cestičce, dneska potokem. Cesta naštěstí netrvá dlouho a pět minut před druhou hodinou jsme u Falls Hut. Protože pořád prší a je příznivý čas, jdeme si dát chvíli pauzu dovnitř. Společenská místnost je hodně velká, a postupně sem přicházejí další trampeři. Obléháme kamínka, která jsou v rohu místnosti, ale přestože je v nich poctivě přiloženo, téměř vůbec nehřejí. Nakonec se rozhodujeme, že si zde uvaříme i jídlo, přestože dle regulí bychom neměli, protože zde nemáme zaplacen nocleh.
S plnými bříšky - tedy náladou docela pozitivní a příjemně přeschlými svršky vyrážíme zpět do deště. Další chata není příliš daleko. Přecházíme dva visuté mosty a chvilku po páté hodině jsme na kempovišti u chaty Flats Hut. Kemp je asi 200 m od chaty na kraji lesa u potoka. Vždy na chviličku přestává pršet a tak v jedné z těchto pauz stavíme stan. Potkáváme zde hodně stejných lidí z předchozího tábořiště a tak vykládáme snad do devíti hodin.
7. 3. so Routeburn Flats Hut - Greenstone Track ::: foto
Je 7 hodin a po probuzení slyšíme, jak nám na stan bubnují dešťové kapky. Také dnes nás čeká balení stanu v dešti. V 9:45 však vycházíme od chaty k Routeburn Shelter. Spolu s tím, jak scházíme podél potoka lesem dolů přestává trochu pršet. Předpověď počasí v chatě oznamuje na dnešek silný déšť a ve výši 2000m vítr o síle 100 km/h. Cestou dolů se nestačíme divit, kolik lidí proti nám jde na trasu v tomhle počasí v botaskách a bavlněných tričkách. Podle velikosti báglů určitě ne na jednodenní tůru. Po dvou hodinách docházíme poměrně hezkou cestou přes nějaký ten visutý most na konec Routeburn Tracku - do Shelteru. Zde chvílemi svítí sluníčko a chvílemi mží.
Po menší pauze vyrážíme opět na cestu. Máme namířeno ke Greenstone Track. Protože odsud žádný přímý bus tím směrem nejezdí a všechny (asi dva), které za den jedou, jedou do Glenorchy, což je pro nás nesmyslná zajížďka. Nezbývá nám tedy, než to vzít po vlastní ose, v nejlepším případě stopem. Původně jsme se chtěli dostat zpět k autu přes Caples Track, který vypadá na mapě kratší, kdežto Greenstone Track se jeví jako zbytečná zacházka. Včera, když jsme se však ptali paní správcové z chaty Flats Hut, bylo nám velmi doporučeno (doslova říkala "strongly recomended"), ať zvláště v tomto počasí, kdy několik v kuse dní prší, jdeme skrze Greenstone, protože v úsek od Upper Caples Hut po sedlo bývá v deštích téměř neprůchodný a není výjimkou, kdy se turisté v takovém počasí prodírají po pás v potoce či bahně. Protože jsme tento úsek nikdy neviděli, neváháme ani chvilku a na Caples Track jsme okamžitě zapomněli.
Vyrážíme tedy na cestu. Žádné z asi tří aut, které kolem projely nám nezastavují, až nám sám od sebe asi po třech kilometrech zastavuje řidič stařičkého busu, který jel do Glenorchy. Vevnitř byla jedna jediná cestující a my dva, které veze řidič asi 5 kilometrů až na rozcestí, kde nás vysazuje a my pokračujeme pěšky k vesničce Kinloch. Auto nám bohužel zastavuje až asi půl kilometru před vesnicí. Navíc nás čeká docela příjemné překvapení - jsou to krajané od Chrudimi, kteří jsou zde na měsíc na návštěvě za dcerou.
Stavujeme se v restauraci na odpočinek a polévku a pak vyrážíme dále k začátku tracku. Hned za vesnicí je varování, že cesta je slepá, označovaná je jako tzv "backcounty" a vede přes tři brody s důrazným varováním, že hrozí poškození vozidla a je tedy vhodná spíše jen pro off-road automobily. Chvilku váháme, protože potoky by opravdu mohly být rozvodněné a pokud bychom nemohli některý z nich překonat, byla by to skutečně čára přes náš plán. Finálně se z těch tří hlubokých brodů vyklubaly tři potůčky, které jsme bez větších problémů překonali. Zde již auta nejezdí a tak nám nezbývá, než zbytek cesty dojít po svých.
Po celodenní chůzi a asi 30 kilometrech v nohách se na začátku tracku rozhodujeme, že dál už nepůjdeme a tu hodinku, kterou bychom ještě mohli dneska jít si raději odpočineme a zítra můžeme o to dříve vstát. Stavíme tedy stan opodál od přístřešku na kraji ztichlého parkoviště u lesa. Protože je to kousek od řeky, jsou tu mraky kousavých mušek "sandfly" a tak si na dnešní vaření večeře vzpomínám při každém poškrabání ještě několik dalších dnů.
8. 3. ne Greenstone Track - Te Anau ::: foto
Budík nás vytrhává ze spánku v 5 hodin a my bez větších protestů vstáváme. Přeci jen touha a vidina toho, že bychom snad mohli dnes večer dorazit k našemu dopravnímu prostředku je docela silná. I když však počítáme minimální časy z popisu vzdáleností, pohybujeme se někde kolem 10 hodin čisté cesty. Na maximální časy trasy se raději ani nedíváme.
Po páté hodině je všude tma a my se při svitu čelovek balíme a vaříme snídani. Rozednívá se krátce před sedmou hodinou. V 7:20 je už bez problémů vidět na cestu a tak se vydáváme na cestu k Divide po Greenstone tracku.
Cestička je přímo ukázková, vede lesem podél řeky. Asi v 9 hodin začíná pomalu pršet. Po třech hodinách cesty docházíme k odbočce k Greenstone Hut. U tohoto rozcestí téměř dodržujeme minimální čas 3 hodin a docela nás to povzbuzuje, přestože nás čeká ještě dlouhá cesta. Na cestě jsme teprve chvilku, prší a tak nemáme důvod 10 minut slézat z kopce k chatě a pak zase zpět a místo toho pokračujeme dále k McKellar Hut.
Další cesta vede chvíli lesem, ale pak se přesunuje na pastviny a louky kolem řeky. V optimálních podmínkách je trek zcela triviální, avšak po několikadenních deštích se stává náročnějším kvůli zdolávání podmáčených luk, zaplavených cestiček, nesčetných stružek a zvětšených potůčků. Když se asi po dvouhodinové cestě podmáčenými pastvinami dostáváme zpět do lesa, jsme nadšeni poměrně suchými lesními pěšinami. Bohužel v posledním úseku (asi 1 - 1,5 hod) před chatou McKellar se uhlazené lesní stezky mění v kamenitou a kořeny zarostlou trasu, kterážto je zaplavena vodou a poutníkovi jeho cestu příliš neulehčí.
Tedy po 5,5 hodinách od chaty Greenstone se dostáváme k McKellar Hut. Hustě prší a my se shodujeme na chvíli odpočinku uvnitř. Zde si asi deset lidí suší oblečení a zabíjí čas čtením knížek a povídáním před tím, než půjdou spát. My zde zůstáváme 40 minut, během kterých si dáváme svačinku a domlouváme se, že přestože je již dost hodin, dojdeme to dnes až k autu. K překvapení ostatních trampů tedy před 17 hodinou zase obouváme boty a bereme na sebe mokré bundy a bágly a vyrážíme zpět do hustého deště směrem k Howden Hut.
Svačina a pauza nám opravdu prospěly a tak svižným tempem (přece jen se potřebujeme v pokračujícím lijáku zahřát) míříme do kopce. Cesta je velmi slušná až na louku, kde se opět setkává Greenstone Track s Caples Track. Zde je půda tak promáčená, že se nám vlní pod nohama a snad čtvrt hodiny musíme hledat, jak se dostat přes silně podmáčenou část dále. O tom, že jdeme celou dobu v dešti asi nemá cenu mluvit.
K Howden Hut dorážíme v 18:30 a bez zastávky stoupáme po úbočí Key Summit dále k Divide. Je pravda, že toho máme dneska už docela dost a nožičky už skoro necítíme. Konečně je však 19:30 a my po jedenácti hodinách a dvaceti minutách čistého času chůze a 37,4 km prošlé vzdálenosti docházíme k autu. Ještě zkřehlými prsty umýváme od nejhoršího bláta kalhoty a boty a už vše dáváme do auta a jedeme do Te Anau, kde si pronajímáme jednu kabinu. Po příjezdu narychlo vaříme sáčkovou polévku a po vysprchovaní uléháme k vytouženému spánku.
9. 3. po Te Anau ::: foto
Dnes se nám vstávat moc nechce. Po včerejším výletu si rádi přispíme. Je pod mrakem a jdeme se podívat do zdejšího visitor centra ležícího na břehu jezera Te Anau. Když se podíváme na předpověď počasí a aktuální stav na Mt. Luxmore (se svými 1472 m nejvyšším vrcholku Kepler treku, který plánujeme na zítřek), potvrdíme si, že má další dny stále pršet, avšak mírně nás zaskočí zpráva, že u chaty Luxmore Hut leží 7 palců sněhu. Přiznáme se, že do téměř dvaceti centimetrů sněhové pokrývky s tím, že hora ani není v tmavých srážkových oblacích za jezerem vidět, se nám moc nechce. Přesto si vyzvedáváme zaplacené lístky na Kepler track a domlouváme se, že definitivně se rozhodneme zítra ráno.
Zbytek dne trávíme odpočinkem a prohlídkou městečka.
10. 3. út Te Anau ::: foto
Je 6 hodin ráno. Budík zvoní a venku přímo lije. Hory nejsou vidět. Předpověď se jako obvykle vyplnila. Po minulých několika dnech chůze v dešti jsme rozhodnuti docela brzy. Zaklapáváme budík a spíme až do devíti.
Když vstáváme, stále prší. Nakonec den trávíme relaxem a návštěvou Wild Life Parku, kde jsou k vidění nejohroženější ptáci Nového Zélandu. Proprší nám nejen návštěva parku, ale vlastně celý den.
Plánujeme zítřejší výlet do Milford Sound a výlet na lodi. Uvidíme však podle aktuální situace.
11. 3. st Te Anau - Mossburn ::: foto
Ráno se budíme znovu do deště. Vyrážíme se podívat do visitor centra a díváme se na aktuální počasí v Milford Sound. Když míjíme turisty, kteří se chystají vyrazit na Kepler Track, vůbec jim nezávidíme... Hory jsou stále v těžkých oblacích a na těch vrcholcích, kam je náhodou vidět lze zahlédnout sníh, který tam ještě před pár dny nebyl. Je zima a přeprchá.
Jak se dovídáme, současně je v Milfort Sound zataženo, ale neprší a viditelnost je dobrá. Proto vyrážíme. Pro jistotu tankujeme, protože jak víme, z Te Anau do Milford Sound je to 120 km a na této cestě není ani jedna benzínová pumpa.
Asi 20 km před Milford Sound projíždíme 1270 m dlouhý, ručně kopaný Homer Tunnel (ENG popis), který je zároveň i nejvyšším bodem (945 m nad mořem) této silnice. Mimo zajímavé stavební historie tohoto tunelu stojí za pozornost fakt, že tunel je jednosměrný. Provoz v každém směru se střídá vždy po 15 minutách.
Jakmile se ocitneme na druhé straně pohoří, objevuje se slunce a je rázem krásné počasí. Ve 14 hodin jsme na místě - přímo pod fotogenickým Mitre Peak a v přístavu si kupujeme lístky na vyhlídkovou plavbu po fjordu. V 15:15 odplouváme a hodinu a půl trvá naše plavba po konec zálivu a zpět. Je zde několik vodopádů, skalních útvarů a pár míst, kde se sluní ptactvo a lachtani.
Po skončení výletní plavby se vracíme zpět k vozidlu a jedeme zpět směrem k Te Anau a snažíme se co nejvíce přiblížit Queenstownu, ze kterého máme zítra odlétat. Nakonec po sedmé hodině večerní odbočujeme z hlavní silnice kousek za městečkem Mossburn na rodinnou farmu, kde majitelé provozují i kemp. Najímáme si chatičku na noc. Je sice malá, ale jako všude, kde jsme na Zélandu byli ubytovaní, je i zde čisto a ve sprchách teplá voda. To je vše, co si v tuhle chvíli přejeme. Zaznamenávám, že zde k vybavení chatičky poprvé ze všech našich ubytování patří i výtisk bible.
Venku je docela chladno, chvílemi přeprchá a tak zapínáme olejová elektrická kamínka a jdeme si připravit do kuchyňky něco na jídlo. Zítra nás čeká přesun na severní ostrov, dnes máme za sebou opět několik set kilometrů vozem a proto jsme rádi, když můžeme ulehnout.
12. 3. čt Mossburn - Auckland ::: foto
Je 6 hodin a ač se nám moc nechce, vstáváme, třebaže venku je ještě tma. V půl osmé opouštíme farmu. Protože polovině osádky učaroval kebab, který jsme si v Queenstownu dávali, chtěli bychom se jej pokusit ještě znovu koupit. Ač jsme v centru Queenstownu náhodou našli místo na parkování přímo před obchodem s rychlým občerstvením, kvůli kterému jsme sem jeli, po deváté hodině mají stále ještě zavřeno. Měníme tedy plán a navštěvujeme místní supermarket a zásobujeme se potravinami zde. Pak už jedeme zpět na letiště, dobíráme plnou nádrž v půjčeném autě, jak máme ve smlouvě a parkujeme auto na parkoviště vypůjčených vozidel. Zde je krásně vidět, kolik autopůjčoven zde je k dispozici. I když Queenstown není z největších měst, jen společnost, u které jsme si půjčili auto zde mám asi 30-40 parkovacích míst. Takových společností zde vidíme odhadem něco přes 20.
V letištní hale vyhledáváme pobočku autopůjčovny, kde vracíme vůz. K našemu překvapení je tahle procedura složena pouze z vrácení klíče a formální otázky, zda jsme dotankovali plnou nádrž. Žádná vizuální kontrola vozidla či něco podobného.
Naše letadlo má necelou půl hodinku zpoždění oproti předpokládanému odletu v 12:30 a proto jsme na letišti v Aucklandu až před 15. hodinou. Zde nalézáme autobusovou zastávku a protože už máme z internetu zjištěn spoj z letiště do asi 20 km vzdáleného centra Aucklandu, čekáme asi 10 minut na linku Airport Expres jezdící každou čtvrthodinu. Cesta do centra trvá asi 45 minut a my vysedáme na hlavním centrálním bulváru hlavního města Nového Zélandu - Queen Street.
Jdeme rušnou třídou, prohlížíme si zdejší život a asi po dvaceti minutách, kdy nás zastihne i docela slušný slejvák se ubytováváme v hostelu, který máme zamluvený již z domova.
Jakmile si necháme naši veškerou bagáž na pokoji, jdeme prozkoumat centrum města, kde se zdržujeme až téměř do devíti hodin.
13. 3. pá Auckland - Dubai ::: foto
Dnešní budíček je s ohledem na odlet stanoven na sedmou hodinu raní. Cesta busem i odbavení na letišti probíhá bez problémů. Dokonce zjišťujeme, že i odletová taxa, se kterou jsme počítali, se zde již neplatí zvlášť a je - jak jsme se dověděli - započtená již v letištních poplatcích v ceně letenky. Proto ještě utrácíme posledních pár našich místních penízků a v 11:15 místního času odlétáme.
Na zpáteční cestě máme opět na necelou hodinku zastávku v australském Brisbane. Večer v Bruneji pak asi hodinku a půl čekáme na odlet dalšího letadla směr Londýn s mezipřistáním v Dubaji.
14. 3. so Dubai - domů ::: foto
Noční zastávka v Dubaji je opět naštěstí asi jen hodinová a my můžeme pokračovat v naší anabázi dále do Londýna, kde přistáváme na letišti Heathrow ráno kolem šesté hodiny. Londýnským metrem (jehož chod už máme natrénován z cesty tam) se dopravujeme na Fulham Broadway, odkud nám jede bus na letiště Gatwick.
Čas si krátíme hlavně v místním knihkupectví a tak nám do zavazadel přibude asi desítka knih... Po dvanácté hodině se přesunujeme na zastávku easyBus, který jako jeden z několika alternativ dopravy zajišťuje přesun na letiště Gatwick. Zde máme při odbavení lehký problém s váhou našich zavazadel, neboť váha při vložení mého báglu ukazuje přesně 20,0 kg a zřejmě nejochotnější zaměstnankyně našeho přepravce nás vykazuje do nadměrných zavazadel. Naštěstí nás nevykolejí zcela a my se u jejího příjemnějšího kolegy domlouváme jak se máme zachovat. Nakonec batoh přeci jen odevzdáváme v nadměrných zavazadlech, ale naštěstí jen proto, že je lehce rozměrnější, nikoliv kvůli jeho váze.
Přelet do Prahy už probíhá bez nejmenších problémů a tak po 8. hodině večerní vystupujeme opět "doma" a zbývá nám jen finální přesun a konečně naše vytoužená měkká postýlka :o)
Poslední změna:
09.07.2009
e-mail
